Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 357)

Čtvrteční večer 28. června byl vlahý, i když pod hradbami hradu Špilberk teplo nebylo. Ve dvou plechových kotlech pálili sklepmistři dřevěná polena. Bělostný kouř se povaloval po zastřešeném pódiu a měnil se v řídký opar.

Kapela Čikori se scházela nenápadně. Nejdříve Vladimír Václavek s kytarou usedl na židličku. Poté Jaromír Honzák přinesl basu a Oskar Török si vmontoval do trubky port. Iva Bittová přistoupila k notovému pultíku. Štíhlounká, ve slušivé bundičce, lila suknici a s neposlušnou šálou na krku. Kolíčky upevňovala povlávající papíry. Z pouzdra vyňala housle, postavila je na stojánek, pak vedle houslí zavěsila smyčec a do pouzdra odložila šálu. Trio hudebníků počalo hrát…

Iva Bittová rozhýbávala tělo cviky břišních tanečnic. Protahovala si ruce. Odešla z pódia a zavřela sklepní dveře. Pro fotografy při tom šklebila grimasy. Kouř z ohňů jí ovíval tvář. Prostupoval do její duše a měnil její mysl i tělo. Pozvolně vklouzla do muzicírování kolegů. Zpívala, vydávala zvuky, hrála na housle, pohvizdovala, žvatlala, kouzlila. Vtahovala diváky do říše nadreálna. Kouzel plná čarodějka čarovala svět dětských snů.

Měl jsem v minulosti štěstí setkávat se s ní. Byla děvčátkem, mizela mezi panely rozestavěného komínského sídliště. Sedávala oproti mně na učebnách konzervatoře. Sledoval jsem ji při zkouškách a představeních Provázků. Vídal jsem ji při výuce hry na housle. V Amsterodamu na přídi mořské bárky cvičila etudy v plavkách. Ostřílení námořníci ji nazývali Najádou, Provázci Ivušou… Kmotry její dokonalosti jsou Miloš Štědroň a Eva Tálská…

Dozpívala a řekla: Padesát sezon, to je dost, že. Byla jsem na Provázku v jeho nejslavnější dekádě, ale pak jsem se zvrtla jinam… Usmála se a opět zamířila do světa magie kouzel a čar. Skřehotala. Tělem kreslila siluety letících havranů, čarodějnic z Petrových kamenů, zaříkávačů ďábla i toužící, vášní posedlé nymfy.

V jednu chvíli jí z úst křičeli ptáci. Vedle mne sedící Láry Hauser je jemnil vrkáním holuba…

Víte, co je to čikori? V Anglii tak říkají čekance. Čikori. Mně se líbí ten zvuk. To cinknutí. Čikori…Řekla a její hlas se vpletl do drobných kadencí plechových tónů trubky.

A pak nastaly chvíle loučení. Na pódium vběhla smečka divých Provázků. Láry zahrál na foukací harmoniku tklivé sólo a Iva Bittová jako kdysi dávno zpívala smutnou píseň Eržiky: Zabili, zabili, chlapa z Koločavy… Obecenstvo notovalo s ní….

Poté Dalibor Buš prožil píseň, která byla napsána Milanem Uhdem a Milošem Štědroněm na přání Bolka Polívky, ale do inscenace se „nevešla“: Umru, umru, nevím, kdy to bude. Umru, umru, nevím, kde to bude. A když umřu, ležet budu, hop cink tralala, vesele si zpívat budu, hop cink tralala…

Smečka herců spustila oblíbený hit spoluzakladatele divadla Petera Scherhaufera Padesát cigaretek a v řad nastoupení bubeníci dlouhým bubnováním vybubnovali začátek zasloužených prázdnin.

Věru, byl to skvělý tah dramaturgie rozloučit se s bouřlivou padesátou sezonou právě tímto způsobem…

Vážení, těším se na viděnou v té další, jedenapadesáté…

Brno – Komín, 29. 6. 2018

Koncert Ivy Bittové a Čikori – Závěrečné představení festivalu Provázek na hrad, 28. 6. 2018

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 8. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 357)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ