Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 530)

Padesátá léta minulého století moc nepamatuji, byl jsem malý kluk. Vzpomínám, že mému spolužákovi zavřeli tátu, protože byl kulak. Ptal jsem maminčiny kamarádky, paní Jadrné, co to je kulak? Řekla: To bys měl vědět ty. Vás ve škole učí ruštinu…

Jednoho dne vykřikovala: Anežko, představ si, tomu poďobanému antikristovi s knírem, staví bolševici v Praze pomník. Prý monument vděčnosti. Maminka se křižovala: Nekřič! Ať si staví.

Anežko, udělali by přece lepší, kdyby postavili kostel…

Marie, dyť sú to neznabozi…

Konec Stalinova pomníku okomentovala paní Jadrná: Sú to v téj Praze ale hňupi. Kostel v Břeclavi by byl lepší…

Maminka řekla: To víš, neznabozi…

Byla již tma. Od pomníku rudoarmějce jsem se dal k zářící krychli Janáčkova divadla. Múza Mab hovoří: Dnes večer světová premiéra opery Monument skladatele Marko Ivanoviče na libreto Davida Radoka, který je zároveň jejím režisérem a tvůrcem scénického řešení. Oběma se stal inspirací tragický osud českého sochaře Otakara Švece, který byl přinucen, jako několik dalších, v roce 1949 vytvořit návrh na Stalinův pomník na Letné…

Mám štěstí, vstupenka mi dovoluje usednout doprostřed první řady, přímo nad dirigentský pult. Orchestr ladí nástroje. Přichází šéfdirigent, autor díla Marko Ivanovič. Chvíle soustředění. Pokyn ruky, v tichu se zvedá opona. Davem šedivých postav prochází svita vládců mířících na tribunu. Z orchestřiště zaznívá zvuk orloje odpočítávající čas. Omšelý lid projevuje nadšení: Sláva! Krásnou vlast já mám!  V mlžné dáli plá rudá záře…

První tajemník pěje: Kde bychom byli, kdybychom neměli jasnou cestu, vytčený cíl, kdybychom neměli našeho obhájce, učitele, přítele, vůdce? Vytvoříme velkému muži velký pomník!

Věčná sláva velkému muži, zpívá dav…

Pořádková služba bdí, vytváří koridor. Děvčátko podává prvnímu tajemníkovi pugét. Je malinké. Tajemník ji nevidí. Dítě zvedá kytici nad hlavičku. Růže jsou převzaty, děvčátko odhozeno…

Dav se vytrácí. Četa šedých metařů uklízí náměstí: Papíry, flašky, vajgly, smrad, špína a smetí…

Chmurná hudba, shora klesají tmavé panely. Sochaři bědují: Kde sehnat hlínu? Hlavně, že chtějí stavět pomníky…

Výtvarná složka inscenace je udivující. Stálý pohyb dekorací – posunující se panely, sjíždějící kvádry, snižující se strop, spolu se zamlžováním, zatmíváním, vytvářejí atmosféru strachu a nebezpečí.

V sochařském ateliéru zní Rodinova myšlenka: V umění je ošklivé jen to, co nemá charakter. Zatímco Švec tvorbu pomníku tyranovi odmítá, jeho kolega zpívá: Já bych to bral. Míň abstrakce, víc realismu, ubrat modernu, přidat tradici, pár dnů práce a už nikdy nebudeš řešit účty a problém, kde sehnat hlínu. Já bych to bral.

Večírek, na kterém tajemníci rozhodují o podobě monumentu a šansoniérka pěje píseň Ciao amore, je obrazem arogantní nabubřelosti. Výběrové řízení bude pro všechny sochaře povinné! Ať se umělci snaží. Musí to být největší monument světa…

Mab říká: Popěvky, zpívaná mluva, jako u Janáčka.

Pohyb ministra kultury mezi uměleckými návrhy soch se podobá tanci slona v porcelánu. Represe vůči sochaři, který si dovolil předložit skulpturu jablka, jako symbol růstu, zdraví a plodnosti, je krutá. Pomyslel jsem si: Ten, kdo podobná řízení zažil, musí mít mrazení v zádech.

Sochař Švec je sborem mocných vyhlášen vítězem a začíná pracovat na návrhu monumentu. Prodělává hlubokou duševní krizi. Je sledován tajnou policií. Proradným špehem je i kněz, kterému se zpovídá a u kterého hledá slova útěchy.

Nejpůsobivější je obraz, ve kterém Švec za zvuku tónů bolestné hudby hloubá o konci života. Jeho sebevražda však realizaci monumentu nezabránila.

Diskusi o konci monumentu autoři situují do prostor záchodu. Co s pomníkem, když bylo zjištěno, že zvěčnělý velikán je vrahem milionů? Padne návrh: vyměnit hlavní postavě sousoší hlavu… Debatu ukončí rozhodnutí monument zničit. Následuje výbuch. Padající stříbrné střípky se lesknou, četa metařů uklízí zaneřáděnou pláň…

Skvělé výkony orchestru, sólistů, pěveckých sborů jsou odměněny potleskem a voláním bravo. Zaslouženého uznání se dostává autorům díla – dirigujícímu skladateli Marko Ivanovičovi a režiséru, libretistovi, tvůrci scénografie Davidu Radokovi.

Tiše opouštím zářící krychli divadla. Bronzovému Janáčkovi povídám: Mistře, máte dalšího výtečného pokračovatele. I krapet vašeho Tarase Bulby jsem dnes zaslechl…

Múza Mab řekla: Vynikající inscenace. Je panychidou na dobu, kterou ještě neodvál čas…

Než jsem se mohl zeptat, jak je to myšleno, byla múza pryč. Pomyslel jsem na starou paní Jadrnou i na to, že v Břeclavi stojí už dávno „nový“ kostel…

U pomníku jsem nastoupil do tramvaje a jel domů. Do Komína.

Brno – Komín, 10. 2. 2020 

Národní divadlo Brno – Marko Ivanović: Monument – Člověk sám před sebou neunikne. Hudební nastudování, dirigent: Marko Ivanović, režie, scéna: David Radok, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Přemysl Janda, sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová, asistent dirigenta: Kostiantyn Tyshko, asistent režie: Otakar Blaha, Vojtěch Orenič, asistent scénografie: Renáta Weidlichová. Osoby a obsazení – Sochař: Svatopluk Sem j. h., Manželka: Markéta Cukrová j. h., Kolega: Roman Hoza, Ministr kultury: Ondřej Koplík, 1. tajemník: David Nykl, Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová, Milenka: Tereza Kyzlinková, Zpěvačka: Andrea Široká, Tajný muž 1: Igor Loškár, Tajný muž 2: Petr Levíček, 1. náměstek: Pavel Valenta, 2. náměstek: Petr Karas, 2. sochař: Martin Novotný. Premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 530)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Rád jsem si zde přečetl
   o světové premiéře nové, současné opery v Janáčkově divadle. Téma neslavné události v Praze, mající zde ještě řadu pamětníků. Doba plná zmatků. Na jedné straně kulty osobností, na druhé prohlašování občanské rovnosti. Po Praze na 1. máje alegorické postavy „kult, kultík, kultíček“ a stavba monumentu generalissimu JVS, a to ne v Moskvě, ale v Praze. Nevím, proč se premiéra nekonala v Praze, kde měli její obyvatelé a návštěvníci tento monument denně na očích. Nepřehlédnutelný. Připomíná mi to biblický příběh krále Nabuchodonozora a jeho zlaté soše. Napsal jsem o tom kantátu pro spolužáka na JAMU, který ji provedl na svém absolventském koncertě v Besedním domě v Brně. Ohlas byl tak velký, že si ji Vysokoškolský sbor zařadil i na přehlídku do Prahy. Opět vzbudila pozornost a mnozí ji začali dávat do souvislosti se Stalinovým monumentem, což se doneslo i na JAMU a můj profesor v jistých obavách o svoje postavení a ze skandálu na semináři prohlásil: „U mne jste to nepsal“! Rád jsem mu to dosvědčil. Byla doba strachu, kterou jsem si neuvědomoval. Každý mohl být někým ohrožen, a kdo si to uvědomoval, ať byl v jakémkoliv postavení, žil v nejistotě a neměl v sobě klid ani v noci. Nyní se o tom jedná a zpívá v nové opeře. Je dobré to připomínat.

   19.02.2020 (20.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ