Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 65)

Moje profesorka herectví Lola Skrbková, někdejší herečka Burianova Déčka, již na smrt nemocná, mně prozrazovala mnohá tajemství.

O básníku Nezvalovi říkala: Genius, co měl smůlu, že se narodil na Moravě. Kdyby vymyslel svůj poetismus jako rodilý Francouz, tak je jeho dílo součástí všech čítanek světa. Básník, co dokázal psát verše, na co si jen pomyslel. Byl obratný a bystrý intelektuál. Vždy se hlásil k levici. Ve třicátých létech sepsal s „Efikem“ (E.F.Burianem) protest proti Stalinovým čistkám, ale o tom se moc nemluví. V létech padesátých pak ze strachu napsal na Stalina ódu. V Déčku jsme hráli s velkým úspěchem jeho hry. Nezval byl i nebezpečně poživačný bohém. Lehkomyslný, ale velký poeta. Ostatně, přečti si povídku Karla Čapka Básník, ta je o něm.

Ze vzpomínek mě vytrhl příchod dcery. Tati, sbal se, jedeme k tetě Jitce do Plzně, hýbni sebou, bude ti tam fajn!

Plzeň je má láska. Ke švagrům, na jejich chalupu uprostřed kvetoucí zahrady jezdím tuze rád. Se svou paní Kateřinou i dcerou Míšou jsme na vysokém ostrohu nad řekou, utopeni v zeleni dubů, akátů, borovic a tújí, strávili nejednu šťastnou dovolenou. Plzeňský provlhčený vzduch voní zvláštní něhou. Je milosrdný k nám vetřelcům a silný k rodilým domorodcům. Jejich opírání se o cigaretový čmoud si jinak, já nekuřák, totiž nedovedu představit.

Švagr Josef říká: Toho kyslíku tady je příliš, a švagrová Jitka dodává: Přece v tom Pepu nemůžu nechat samotného. Velkou podporu v kouření švagrovi poskytuje i má dcera. Z toho důvodu mám vyčleněn pobytový pokojík a má neobvyklá vášeň pro voňavý plzeňský vzduch je zachmuřeně trpěna.

Před léty jsem brouzdával polní cestou směřující dolů ke klikatící se Berounce a hladil všechny ty zvonečky, pryšce i buližníky vyčuhující z bujné zeleně. Svažující se louky však byly časem osazeny dřevěnými palisádami rančů i strohými obludnostmi železobetonových příbytků a i mé pohyblivosti ubylo. Zato přibylo množství dobře viditelných cedulek: Soukromý pozemek, vstup zakázán! Dva rančeři se silně podivili, když jsem rozpřáhl ruce do patetického gesta a zahalekal lidovou píseň Cesta zarúbaná…

Od té chvíle k řece nechodím. Konám zdravotní pochůzky zahradou, vysedávám pod nebesy zakryt vysokou bariérou listí, jehličí a voňavých květů růží. Jsem-li příliš posedlý touhou po poznání, projdu se travnatým dvorem a zapředu řeč se sousedem Štruncem, vdovcem, co je stále přede mnou o dobrých sedm let. Pane otče, Štruncovy sady, co je tam slavný fotbalový stadion, to je církevní nebo váš majetek? – Tak to já nevím. Ale pokud vím, tak ten Štrunc byl fotbalista. Tedy, fotbalista nic moc, ale z naší rodiny nebyl. A to je pro nás štěstí. To víte, dneska, – ještě by po nás něco mohli chtít. Třeba to církevníci taky dostali darem a my o tom ani nevíme. Dejte pokoj se sady. Kdyby se jmenovaly jinak, třeba Sady Ujfalušiho, byl bych radši. To máte jako s těmi našimi řekami. Měli jsme čtyři a teď jich máme pět. Nevěříte? Vážně! Pod kopcem, jak jsou ty sady s fotbalovým stadionem a plzeňský pivovar, tak tam dole pod nimi teče řeka Mže a do ní vtéká řeka Radbúza, co se do ní před tím vlila Úhlava. Ona to vlastně ani řeka není. Spíš taková říčka. Potom se do té řeky Mže vlévá řeka Úslava a Mže teče dál a dál až do řeky Berounky. Ta řeka, co se klikatí tam dole pod námi, tak to byla dříve Mže, ale najednou jí změnili název a začali jí říkat Berounka. Horní Berounka. Takže teď už nemáme řeky čtyři, ale řek je pět. Znáte to, Plzeň se rozrůstá a s chutí roste i chtivost. A těch mostů, co tu teď máme, jejej! Ty se snad ani nedají spočítat. Dnes nepoznáte, že vlastně jedete po mostě. Jojo, Plzeň se mění. Třeba budeme mít za čas těch řek sedm. To je takové šťastné číslo. A třeba se dožijeme i toho, že ty sady nebudou už Štruncovy. Ujfaluši, to je takové svaté, mučednické jméno. Pěkné, co říkáte? Spustil se déšť. Odbelhal jsem se do své provoněné komůrky, otevřel okno a dýchal orosený vzduch.

V pondělí do Plzně přijel syn Benjamin. Pozval mě na obhlídku věhlasného pivovaru Prazdroj. Polední sluníčko pálilo jako čert. Chodil jsem cestami, chodníčky a schody jako z cukrkandlu vyběleného areálu plného nádherných, ve stylu devatenáctého století vyspravených budov a hledal restauraci Spilka. Připadal jsem si jako při procházce pražskými Hradčany, tak jsem byl okouzlen tou tovární krásou. Na jedné z vypulérovaných zdí jsem objevil pamětní desku: Zde v roce 1795 odpočíval před popravou chodský rebel Jan Sladký Kozina. Skupina japonských turistů chvátala za průvodkyní k trčící báni vzdáleného vodojemu. Nejkrásnější z šikmookých jsem položil otázku: Spilka? K mému překvapení šeplavě odpověděla: Pop-ra-ště links, Spil-ča rechts. Usmívala se ďábelsky a mávala rukama jako policistka na křižovatce. Dlouhou chvíli jsem hleděl s ústy na půl žerdi links za Japonci směřujícími k středověkému popravišti a pak se vydal rechts, vzhůru po schodech k restauraci Spilča.

Benjamina jsem našel za svítící aparaturou notebooku v přítmí rozsáhlého podzemního lokálu s mohutně klenutými stropy. U těžkých formanských stolů popíjeli čerstvý Prazdroj a nezřízeně se příbory ládovali od „hůlek“ osvobození, bohatí Číňani, Vietnamci i Japonci. Syn ke mně promluvil: Tati, sedni si a něco si objednej, já musím rychle něco dopsat a odeslat. Nezlob se, práce! Poručil jsem si nealko Plzeň a dvě fazolové polévky. Pivo bylo božské, polévky slané. Benjamin dopsal, zaplatil a řekl: Tati, pojď, půjdeme do pivovaru, ukážu ti svůj „džob“.
Šlapali jsme bělostně vydrhnutou dlažbu. Tati, všimni si, tam u pivovarní haly stojí parní lokomotiva. Je ve svém stáří jako nová. Je to výstavní exponát dokazující způsob dopravy ječmene, chmelu a dalšího materiálu pro potřebu výroby piva i jeho odvoz do světa spotřebitelů. Tudy, co jdeme, kdysi vedly koleje. Ale jezdily tudy i těžké koňské povozy. Ostatně to uvidíš v muzejní expozici. Teď musíme na recepci. Ohlásit se. Tam, co si turisté kupují vstupenky.

Obrovsky vysoká recepční hala s malovanými pláty zpodobňující sušení hromad chmele a proměny zrní na slad mně připomněla podobu „c a k“ nádraží v Praze. Pan recepční přijal požadavek, chytil svou hlavu do dlaní a řekl: Tak tohle musí rozhodnout šéf, to já nemůžu. Pak někomu telefonoval a dlouhou chvíli s ním bolavým hlasem konverzoval. Potom přišla šik dáma s kabelkou: Půjdeme! Prosím, pokud možno rychleji, za pět minut se musíme ve staré varně napojit na skupinu turistů.

Milá paní, řekl jsem, abych její bystrou chůzi poněkud přibrzdil, já zírám, tenhle pivovar je jako sci-fi z verneovky. Čisto, pohledno, nikde stopy po vůni mláta, sladu, ba ani piva. Jsme vůbec v pivovaru? Madam s kabelkou se zastavila a rychle se usmála. Vážený pane, jste přímo uprostřed výrobny světově známého zlatého moku značky Pilsen Urquell. Moderní technologie a výstavní vzhled požadují současní majitelé z Jihoafrické republiky. Prosím, pospěšme si! Vsunula klíček do zámku, k malé schránce přiložila kartičku a velké dveře odsunuly svá skleněná křídla do stran, jako kdysi při povelu: Sezame, otevři se. Z bělostného předsálí se vyvalil suchý, teplý vzduch jemně vonící dechem praženého ječmene.

Stoupali jsme schody, dáma přikládala kouzelnou karetku na škatulky, prosklené dveře se otvíraly a my šli a šli, až jsme se ocitli mezi řadami mosazných cibulí velkých kotlů. Hladil jsem boule mosazného plechu a bylo mně, jako bych byl ve městě Betlému. Prosím, rychleji, jsme ve staré varně. Za minutu se v promítací síni napojíme na turisty.

S lítostí jsem se prokmital řadami kotlů a skleněnými dveřmi přechvátal chodbou do šerého kruhu panoramatické síně dokola pokryté stříbrným plátnem. Stupňovité hlediště bylo obsazeno cizinci, průvodkyně k nim měla anglickou řeč. Sdělovala, že za přítomnosti autorů bude nyní promítnut film o historii pivovaru a technologii výroby piva. Mile poznaná Japonka se pokusila ke mně protlačit. Tma, hlasitý komentář a blikající světelné proudy její úmysl překazily.

Plzeňský prazdroj se v tomto pivovaru vyrábí již 170 let. První várka piva byla vyprodukována v roce 1842. Noblesně oděný pan sládek mluvil rychle a anglicky. K tomu ukazoval: Zde se sype sladovnický ječmen, zde jej sušíme, tady máčíme, zde drtíme. Podobě si počínáme s vypěstovaným chmelem. Dovezený chmel mísíme s vyrobeným sladem a vaříme. Během výrobní procedury zlatavý mok neustále „šmakujeme“, aby mělo správnou chuť a barvu. Uvařené pivo necháváme dozrát a chladnout v obrovských nádobách, pak už je jenom stáčíme a následně distribuujeme do celého světa.

Světelné obrázky doskákaly, turisté, ctitelé chmelového moku, začali plácat a syn Benjamin řekl: Pojď, ukážu ti moji nejoblíbenější část expozice. Je to minimalismus. Časosběr. Točili jsme ho rok, jsou tam všechna roční období. Chmelnicí za tu dobu proletěla vichřice, prodělala sesuv půdy, i nájezdy milenců.

Ve výklenku, na malé ploše běžel film; jakýsi „život chmele“. Chmel od vysazení, po sklizeň. Na plátně bylo pole s konstrukcí propletených drátěnou sítí. Z hnědé hlíny vylézaly zelené šlahouny, omotávaly se kolem napnutých drátů, košatily se a plazily vzhůru. Když dorostly horního patra drátěné konstrukce, film skončil. Řekl jsem: Bene, to nemělo chybu. Ještě kdyby tu voněl kvetoucí chmel, nebo sem tam padlo nějaké slovo, tak by to možná bylo ještě lepší. Za zády zazněl hlas dámy s kabelkou: Pánové, musíme jít, vyvedu vás.

Milá paní, děkuji! Máte to tu skvělé, pestré, ba až sladce blažené. Téměř k zulíbání. Škoda jen, že já alkohol nesmím. – Diabetes? – Tak, tak, diabetes, milá paní, to je to slovo, co po půnebí se válí a na jazyce sládne. Benjamin se smál. Synu, život je jen jedno velké dada! A milá paní, na popraviště byste nás nezavedla? – Milý pane, nezavedla. Popraviště bylo až támhle vzadu, tam jak stojí věž vodojemu a tam smí jen zaměstnanci se zvláštním svolením ředitele. – Máte recht, milá paní, nic jste neslyšela, nic jsem neřekl. Než bychom sehnali ředitelské povolení a já se tam dobelhal, padl by na krajinu hluboký noční chlad. Ještě jednou moc děkuji! Bylo to milé a zajímavě vonné.

V sobotu jsme vyjeli na návštěvu zámku Chyše, jehož bývalým vlastníkem byl uměnímilovný hrabě JUDr. Vladimír Lažanský, feudál, co vzal do svých služeb mladého literáta Karla Čapka. Bylo to v roce 1917, tedy během první světové války. Čapka vojenští páni neodvedli, protože trpěl nevyléčitelnou nemocí páteře, a rozmrzelý zámecký pán, který přišel díky válce o své služebníky, neměl vychovatele pro syna Prokopa. Karel Čapek výuce synáčka věnoval všechen svůj čas. Prokop se však odmítal učit. Rád jezdil na koni, sportoval a cvičil střelbu. Čapek s ním sváděl marný zápas. Když Prokop u školních zkoušek neobstál a propadl, Čapek službu u feudála opustil. Po čase se vyjádřil, že to byla pro něj doba nesnesitelného ponižování…

Jeli jsme tuze romantickou krajinou. Pahorky, lesíky, louky i pole zralých obilnin a černajících stvolů řepky olejné lemovaly obě strany silnic. Čelní skla skrápěl drobný deštík, nepokosené lány obilí vylučovaly do ovzduší nelibý odér hniloby. Po hodině jízdy pršet ustalo a vysvitlo sluníčko. Na náměstíčko drobného městečka Chyše jsme vjížděli v radostné pohodě a plni očekávání. Naše auto zastavilo před žlutavě nablýskanou budovou nazdobenou písmeny Zámecký pivovar a restaurace Chyše. U zdi pivovaru seděli sváteční hosté a popíjeli pivo. Stranou, urbanisticky nějak nepatřičně, stála zámecká brána. Byla otevřena dokořán. S dcerou Míšou jsme tudy vkráčeli do areálu zámku Chyše, svou podobou připomínajícího feudální sídlo v Lednici nebo zámek Hluboká.

Více než silueta zámku mě zaujal omšelý, sluncem i dešti vyšisovaný, dvojitý a nevzhledný sokl s bustou spisovatele Karla Čapka. Sochařské dílo Josefa Adámka a architekta Jaroslava Zbořila bylo odhaleno 28. května 1967 jako vůbec první sochařská práce věnovaná památce věhlasného českého tvůrce. Slavnostnímu aktu byla přítomna i vdova po Karlu Čapkovi, vynikající herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. Busta Karla Čapka měla trochu naražený nos a na poprsí zámku mi připadala být ponížená a utrápená.

Masivně klenutým vjezdem osazeným šlechtickým erbem rodu jsme vešli na hlavní zámecké nádvoří. Vévodila mu rozsochatě košatá lípa. Staletý strom, co jistě pamatuje mnohé, tedy i příchod mladého učitele, čerstvého doktora filosofie Karla Čapka. Čtvercový dvůr s bílými lavičkami obestavený restaurovaným zdmi a zalitý paprsky slunce je okouzlující. Byl jsem jím očarován. I Čapkovi se prý tehdy, po příchodu v březnu 1917, zámecký dvůr líbil. Začal jsem si mladého autora představovat. Aniž bych chtěl, mé tělo se poněkud vychýlilo z osy a setrvávalo pak v mírném ztuhnutí po celou dobu vizitace.

Současný majitel zámku, pohledný pan ing. Vladimír Lažanský, nám prodal vstupenky a doporučil, abychom nejdříve navštívili zámecký pivovar a pak si prohlédli prostory zámku. Já však toužil nejdříve zhlédnout expozici věnovanou pobytu spisovatele Čapka, pak až památné komnaty a zařízení zámku. Pane, nebudete se zlobit, když si vaření piva odpustím? Pan Lažanský trochu posmutněl, ale zachoval dekor podnikatele a řekl: Pane, alespoň budete mít na Karla Čapka více klidu a času. Jsou to jenom dva zámecké pokoje. Jako bonus v nich také uvidíte kolekci historických kočárků. Jde o velkou vzácnost. A co slečna? Ta půjde do pivovaru? Dobře, slečnu zavedu do pivovaru a vy, prosím, můžete začít s prohlídkou.

Čapkovská expozice byla hned vedle pokladny, za mými zády, v zámeckém přízemí. Usměvavá kastelánka rozsvítila stropní lustry, řekla, že hlavní prohlídka zámku začíná za hodinu a já vstoupil mezi skleněné vitráže, vitríny i dětské kočárky různých tvarů, ve kterých se vozili nositelé mnoha slavných šlechtických jmen. V místnosti byla tak sprostě vlezlá zima, že jsem usyknul: Slečno, vždyť vy tady máte krut jako Karel Havlíček v Brixenu. Ale slečna už v expozici nebyla. Byl jsem na tu mornu sám. Kriste pane, jestli tady pobýval Čapek, tak to ho ta jeho nemocná páteř musela ale strašně bolet.

Další problém nastal, když jsem se chtěl v čapkovském naklonění seznámit s obsahem skleněných ploch. Kočárků bylo totiž dost a postávaly blizoučko vitráží. Odtlačit je mně nepřipadalo vůči autorům expozice féra taky jsem se bál, aby se jim při posunu něco nestalo. Neupadlo kolečko, nepraskla osička, neutrhla proutěná košatinka, cokoliv. Musel jsem se nadechnout a své zmrzlé tělo mezi instalované exponáty nasoukat a teprve pak číst na sklech napsané texty. K mému žalu, některým větám chyběla písmena. Asi se odlepila, upadla a nikdo je nenašel, aby je znovu do vět vlepil. Možná za to může ta krutá zima.

Reprodukce fotografií a obrázků byly poněkud zažloutlé. I vystavené programy z inscenací Čapkových her v Plzni a Karlových Varech nesly na sobě časovou patinu. Přesto všecko jsem vylouskal vše, co zajímavá expozice nabízela. Žel, žádný obrázek dokládající historický pobyt mladého Čapka na zámku Chyše jsem v ní nenašel. Zřejmě žádný neexistuje.

Zato historicky doložených kočárků se zachovalo hodně. Nad nejstarším z nich jsem se škodolibě ušklíbl. Kočárek byl ze dřeva a dalo se vněm jenom sedět. Představil jsem si malinkého hraběte Lažanského, jak ho peskují, že se musí držet zpříma. Hrdobec jeden! Kočárky postávaly i na chodbě mířící k východu. Ale těch už jsem si nevšímal vůbec. Bál jsem se mrkat, aby se mně chladem neslepila oční víčka.

U pokladny jsem si koupil brožurku Klíč, který odmyká zámek Chyše, se nazývá Karel Čapek a vykročil do teplého nádvoří. Do startu hlavní prohlídky zbývala dobrá půlhodina, tak jsem se v mírném nahrbení vydal po Čapkových stopách nádherně upravenou, pryskyřicí a rákosem vonící zámeckou oborou. Procházku zámeckým údolíčkem ukončil zvonící mobil: Tati, kde jsi, za pět minut začíná hlavní prohlídka! Chvátal jsem čapkovsky a přišel před hlavní zámecký vchod přesně na minutu. Rozzářená dcera stačila sdělit: Pivovar je nádherný, pivo jedenáctistupňové, pan majitel vyprávěl poutavě a také pivo čepoval! Kastelánka nás prováděla chladnými síněmi přízemí i poněkud teplejšími prostorami prvního poschodí. Obdivoval jsem zdařilou rekonstrukci věky poškozeného sídla hrabat Lažanských i jeho vkusně uspořádané vybavení. Zaujal mě malý koncertní sálek s nezbytným klavírem a hlavně pokojík pro služebnou, ve kterém jsem na skříni uviděl dámský klobouček a vedle něj do hněda vybarvenou bustu spisovatele Karla Čapka. Zeptal jsem se: Slečno, toto je místnost, kde Karel Čapek v roce 1917 pobýval? – Ale kdepak, pane, tahle busta stála na nádvoří, ale lidé ji neustále hanobili, tak jsme ji raději dali sem, do pokojíku na almaru.

Loučil jsem se s majitelem Lažanským: Pane, máte to tady pěkné a tuze dobře vyspravené, váš zámek má ducha. Jen v expozici Karla Čapka vám upadávají některá písmenka do zapomenutí. A to je škoda, pane. Čapek byl obráncem češství a věrozvěstem českého jazyka, je i klíčem, co zámek Chyše odmyká. Nebo je tomu již jinak? Že by všichni čapkofilové vymřeli po meči i po přeslici? Možné je dnes všechno, pane. Škoda, že vám zrovna nekvete vaše dvorní lípa. Ta když rozkvete, to tady musí být tuze omamná vůně, viďte. Tak ať se vám na Chyši daří! A zase jsem si vzpomněl na paní profesorku Lolu Skrbkovou.

Tu Čapkovu povídku Básník jsem přečetl. Dokonce několikrát. Skvělý portrét tlustého poety! Ale ještě jsem nenavštívil Čapkovu Strž ve Staré Huti, jak mě při zkoušení Vodnické pohádky vybízela. Tak teď už to, paní profesorko, učiním co nejdříve!

Plzeň – Bílá hora, 4. 8. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 9. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 65)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ