Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 77)

Viděl jsem v Martě neskutečné představení současného absolventského ročníku, kteří si říkají po své hlavní pedagožce „Oxanovci“: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí.

Byl jsem nadšen extází entusiasmu aktérů. Jejich akrobacií, slovním projevem i rychlými črtami bleskově se střídajících charakterů rolí. Byl jsem uchvácen vytvářením neuvěřitelných snových obrazů i jejich prudkým střídáním.

Aktéři poletovali Martou, jako okřídlený hmyz. Lezli po kovových konstrukcích, šplhali po lanech, po žebřících, nahoru, dolů, skákali z ochozů, houpali se na svisle zavěšených rámech deformovaných znaků nekonečna. Vše prováděli s jistotou cirkusových artistů a v tak ohnivých tempech, až se mi tajil dech. Tiše jsem si šeptal: To snad není možné! Toto, že je školní představení? Tak fantasticky rozpohybovanou a rozvášněnou Martu jsem ještě neviděl!

Teď už sedím v tichu domova, hledám na internetu obrázky a čtu si v programu vyznání autorky scénáře a režisérky, vedoucí hereckého ročníku Oxany Smilkové:
Všechny převleky herců se odehrávají na jevišti a stávají se akty proměn do jiné postavy. Herci mají být schopni pracovat s událostí na úrovni metafory. Taky se pohybovat nejen na podlaze, ale i na lanech, na houpačkách, pohybovat se a zpívat zároveň, pohybovat se a tančit, dělat akrobacii a zpívat. Proměňovat detaily rekvizit v kostým postavy, z kostýmu vytvořit rekvizitu a z ní udělat součást scénografie. Všechny akce se konají v prostorách prorockého snu Salvadora Dalí, který se mu zdál v noci jeho sebeupálení. Hlavním tématem snu je výzkum fenoménu Tvorby, energie, která vytváří Duchovní prostor vesmíru, v němž člověk nachází svou nesmrtelnost. V procesu dialogu tvůrce se svými obrazy se otevírá jedinečnost fenoménu tvůrčího aktu, ve kterém umělec odhaluje své nejutajovanější city a zběsilé fantazie, svět, který může být opravdu pochopený a odpuštěný mu jen jeho vlastními výtvory.

Režisérku Oxanu Smilkovou jsem poznal někdy v roce 1996 jako šarmantní, energickou ženu. Inscenovala v Martě diskusi studentů hrajících v průběhu olympijských slavností antickou tragedii Elektra. Obsadila mě, vedoucího studia, do role slavného olympijského vítěze ověnčeného laurem a vítěznými medailemi. Krásné dívky v bílých řízách mě ovívaly a dělaly klaku. Za potlesku jsem kráčel po módním molu mezi diváky a byl ctěn. Připadal jsem si jako cirkusový klaun první kategorie. Elektra se vozila na kovové lávce nad diváky. Byla to nezvyklá, moderní, do současnosti mířící inscenace. Divadelní fantazie paní Oxany neznala hranic a byla nekonečná. Obdivoval jsem, jak dokázala studenty strnout k nadšeným výkonům a přitom všem vštípit smysl pro hereckou kázeň a „partneřinu“. Tehdy jsem také poznal scénografa Jevgenije Kulikova, který uměl využívat technických možností přestavěné Marty.

Z internetu jsem o paní doc. Oxaně Smilkové vydoloval: Vystudovala herectví na Kyjevském institutu divadelního umění a již v době studií se stala herečkou kyjevského Národního divadla. V následujících letech obhájila disertaci z estetiky a získala hodnost kandidáta filosofických věd. 1979 – zakládá divadlo poezie, po roce činnosti je však přinucena z politických důvodů divadlo opustit. Odchází do Moskvy, kde studuje režii u profesora A. Gončarova na GITISu. Posléze se stává hlavní režisérkou moskevského Divadla mimiky a pohybu. V letech 1992-1994 režíruje v Londýně. Od roku 1991 – 1996 je uměleckou vedoucí Centra vizuálního a dramatického umění v Moskvě. V roce 1994 se stává akademikem Mezinárodní akademie umění v Moskvě. V roce 1994 vytvořila mezinárodní program Evropa – dům umění. Dostala řadu mezinárodních ocenění za svou režijní tvorbu a svá výtvarná díla. Od roku 1996 žije v České republice. Od roku 2005 vede vlastní workshopy herectví. Je aktivně činná také jako výtvarnice (výstavy v řadě evropských galerií).

Listuji v programu a snažím se vybavit si jednotlivosti: Duše – Motýli / Entechemie: Milada Vyhnálková, Ondřej Dvořák, Daniel Ondráček, Michaela Foitová, Barbora Nesvadbová, Juraj Háder, Tereza Slavkovská.

Na hrací plochu vtrhávají dívky a chlapci, v šíleném tempu máchají průzračnými křídly. Blány křídel sviští, víří vzduch. Motýli se houfují, vyhýbají se jeden druhému, téměř se o sebe třou. Vytvářejí surrealistické obrazy absolutní krásy. Uprostřed reje polonahý divous s hlavou do půli vyholenou, s šešulkou divoce vlajících mokrých vlasů, přepásaný rudou šerpou v pase a v černých upnutých kalhotách řve, až mě uši bolí: Já, Salvador Dalí, španělsky spasitel tužeb, mám právo na vlastní šílenství. / Nezříkám se ničeho, / pokračuji! Pokračuji začátkem! / Aby můj konec byl Renesancí! Vzkříšením! /Nejsem šílenec – jsem Malíř! Umělec, / tím se vysvětlují všechny moje touhy a naděje, / drzé, zběsilé, paralaxické! / Vždycky jsem si chtěl dokázat, že existuju! / Dokázat si, že mě tvoří moje „já!, osobní, výjimečné, jedinečné! // Motýl: Chtěl bys věřit ve vzkříšení těla, tvého reálného těla? // Dalí: Ano, ale klidně se vzdám věčné blaženosti, jen když si na věčnosti na vše vzpomenu…

Byl jsem vstupními výstupy omráčen. Zvolené tempo bylo pekelné, herecké nasazení obrovské. V duchu jsem si říkal proboha, co bude dál? Vždyť toto je úprk, jevištní smršť! Chlapec, hrající Dalího (David Janošek), přijde o hlas. Tento nápor jeho hlasivky nemohou vydržet!

Už jenom vzpomínka na Dalího kvaltování mně velela, nepodlehni jejich tempu, zpomal, zamysli se. Dej si pauzu. Stejně tomu všemu musíš nejdřív porozumět, abys o představení mohl psát. Z balkonu jsem si přinesl plzeňská jablka, co mi natrhala hodná švagrová, omyl je pod tekoucí vodou a krájel do hrnce. Přitom jsem meditoval: Entechemie, divné slovo. Kdyby bylo psáno entelechie, pak by to mohl být dle Aristotela rozdíl mezi skutečností a možností. Ale je psáno entechemie? Chemie, jak známo, jest vědou o zákonitostech, kterými se řídí sdružování atomů, iontů a molekul ve složitější celky. Nuže a dejme tomu, a že by. Ale, co do toho s duší? Jak to je myšleno? Co s tou duší? Jak tomu mám rozumět?

V programu nalézám: Tvorba je stavba procesu polidštění člověka. Tvorba je stavitelství duše. Divák se účastní samotného procesu tvorby v konfliktním dialogu tvůrců s jejich výtvory. Tvůrci vedou dialog s divákem a společně se snaží najít a vzbudit touhu k tvorbě a cestu k duši. Akt, kdy se člověk stává člověkem, je právě akt tvorby, proto je jednou z ústředních postav Entechemie-duše-Motýl. Inscenace vybízí diváka k tomu, aby si zvolil svoji cestu a zároveň se pozastavil nad otázkami, co dnes zmůže kultura, tvorba? Mají vliv na lidskou duši?

Chytré, ne jednoduché! Jablka se skořicí začala vonět. Voda však vzkypěla, z hrnce vytekla a uhasila plamen. Vypnul jsem plyn a sundal poklici. Z jablíček jsem měl slušnou patlaninu. Zatraceně! Není nad to filosofovat nad hrncem. Neuhlídal jsem proměny celků v celky jiné!

Dalí, Dalí! Herec David Janošek obtáčel prostor kroky tanečníka, byl smělý a hrdý jako toreador. Nepostál. Prostorem přímo plápolal, chrlil slova a kreslil. Rodiče mi dali jméno Salvador – „Spasitel“! Ale to byla chyba! Nechtěl jsem, nikoho zachraňovat, chtěl jsem poznávat! Poznávat – to znamená pronikat do spojitosti věcí! Měnit jejich významy, nechat se udivovat jejich proměnou! Do snu vstoupili rodiče. Otec: Dvacáté století tě uznalo za génia! Matka: Génius Salvador Dalí! Dalí řval, div si vnitřnosti nevyvrátil: Ale nikdo si ani neumí představit, jakou cenu jsem umění platil! Každý boží den! Probouzel jsem se před svítáním a kreslil, kreslil, kreslil! Skoro nejedl, nespal. Maloval jsem, kreslil, maloval, kreslil, maloval, až do krve rozedraných prstů! Chtěl jsem dovnitř všeho, do útrob! Nelítostně jsem ničil všechny skořápky, obaly, slupky, které přede mnou skrývaly podstatu a jádra věcí a pronikal jimi do hloubky! Šílenstvím jsem zbořil hranice nestoudnosti! Herec běžel k bíle šále, omotával si do ní obličej, strhával si ji z tváře, vytvářel dokonalou vizi šílencova snu. Nebál jsem se ničeho! Jenom Smrti! Protože ani moje nezkrotná fantazie nebyla schopna předpovědět naše setkání se smrtí. Už v šesti letech jsem ji poprvé nakreslil. Pronásledovala mě od kolíbky. Já tě Smrti, přenesu na plátno! Změním tě v chaos! In voluptas mors! Zabiju tě!

Tak! Je pět hodin a pátek. Jdu volit. Máme druhé kolo voleb do Senátu a já patřím mezi ty, kteří chápou, jak důležité je mít senát. Koneckonců Césara píchl Brutus před senátem. Ne, že bych něco takového těm zvoleným přál, to ne, jsem jenom zřejmě pod vlivem šíleného Dalího snu.

Odvolil jsem a zeptal se urny, zda příští týden bude ještě nějaké další volení, protože s volbami jsou spojené příjemné procházky Komínem a možnost, jak se setkat s lidmi. Doma jsem si dal mísu jablečné kaše a vrátil se do vzpomínek na představení o vlivu tvorby na duši člověka.

Výtvarná složka scény byla úchvatná. Harmonicky sladěná, šerosvitná, zářící, kinetická. Fascinující. Vytvářela sled surrealistických obrazů hodných štětce velkého Salvadora. Dalí řekl: Mé poslední dílo, Houpající se čas! Rozhýbal tři zavěšené kovové rámy s matnými podobami kostelních orlojů. Svícením a situováním těla šíleného malíře vznikla úžasná, snová kompozice. Nebo rej motýlů, orgie slepic v Picassově ateliéru… Šílené tempo inscenace přece jenom zvolnilo, když do Salvadorova snu vstoupil básník Paul Eluard a jeho žena Gala. Bylo to krátké, ale důležité intermezzo. Dalí se zamiloval. Hned jsem ji poznal! To byla ONA – má vysněná Gala! Má múza, múza Gala! Ztratil jsem rozum. Náhle se mi s úžasnou ostrostí zjevil obraz, který jsem měl namalovat! Zamiloval jsem se do ní navzdory všemu a všem! V šíleném snu, provdaná Gala řekla Savadorovi: Jsi blázen, „idiot“. Ale přesně takového potřebuju. Přesně takového chci! Protože jsem z barbarské země, protože jsem cizinka s šikmýma a nenasytnýma očima, s primitivním instinktem milovat navždy a až do konce! Jsem Asiatka, a můj oblíbený básník není Paul Eluard, ale Fjodor Dostojevský, jeho „idiot“, jeho Kníže Myškin. Hledala jsem ho od dětství v Rusku, ve Švýcarsku, ve Francii, všude a našla tady ve Španělsku, na pobřeží Figuerese. Ty jsi můj šílený kníže Myškin, kterému chci sloužit a milovat ho, milovat, milovat, milovat! Salvador se opět rozhulákal: Já chci svatbu „na celý svět“! S anděly, cadilaky! Se všemi surrealisty světa! S Picassem! A na hrací ploše se rozpoutal sopečný vír pekelných erupcí. Ateliér Pabla Picassa, Montmarte, svatba Galy a Dalího na slepičím trhu, to byl neskutečný uragán. Artistní výkony nejvyšší kvality, tance, ekvilibristika, žonglování, mluva, šansony. Francie sladká, dívky povolné, Picasso bohém a velká osobnost. Básník Eluard recitoval, troubil na kornet, skákal z ochozu, po dopadu dělal kotoul. Aktéři v kostýmech slepic a kohoutů byli rozkošní až k sežrání. Jejich hlavičky, krky, pernatá těla se jim natřásala a hýřila barvami. Eluard, Picasso a Dalí bojovali o nevěstu s kohoutími hřebínky na hlavách. Kohoutí nepřekonatelná korida. Z ochozu se valil vodopád sněhu. Surrealismus jsem já!, hulákal šťastný Salvador. Byl to takový ohňostroj divadelní podívané, že jsem chtěl vstát a tleskat. Geniální, vrcholná část inscenace!

V dalších částech představení o horečnatém snu osmdesátiletého Dalího bláznivé surrealistické obrazy zvážněly, dosavadní tryskové tempo se zvolnilo a na hrací plochu přibyly nové, překvapivé figury. Věhlasný ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij a hrdinové jeho románů. Rogožin, kníže Myškin, Aglaja a Nastasja Filipovna. Postavy snu spíše filosofovaly nad vlivem fenoménu smrti na život a dílo umělce, než aby posouvaly děj. Španělský bouřlivák stárnul, ubývalo mu sil. Na věčnost mu odešla jeho životní múza, milovaná žena Gala.

Do šíleného snu vtrhla smečka vlků lovená lidmi. Do kovových želez lapený vůdce smečky si hryzal tlapu, aby získal zpět svou svobodu, a jejich italský tvůrce Tonino Guerra se přel s malířem Dalím. Salvador spěl k rozhodnutí ukončit svůj život sebeupálením.

Krásné studentské představení s obdivuhodnými hereckými výkony všech. Podivuhodné bylo, že v druhé třetině docházelo k vnitřnímu uvolnění aktérů a jejich projev se stával naprosto samozřejmým. Salvadorovi se dokonce zjasnil hlas. Když se studenti v závěru představení děkovali, měl jsem dojem, že mám před sebou svěží, nažhavené, rozehrané umělce, schopné „vzít“ šílený sen Salvadora Dalího ještě jednou od začátku.

Sedím v tichu domova, listuji si v programu. Před očima mně defilují mladí lidé, herečky a herci čtvrtého ročníku. Čtu si jejich odpovědi na položenou otázku: Co je pro tebe tvorba?

Tetelení se s potem na čele. (Petra Staňková) Makačka. (Michaela Foitová) Fuente Ovejuna. (Milada Vyhnálková) Volnost a svoboda. Krása, za kterou stojí spousta krve, slz potu a lásky. (Juraj Háder) Tvorba je pro mě nespoutaná představivost, cesta ke svobodě a spousta dřiny. (Daniel Ondráček) Klíč k těm laskavým světům. (David Janošek) Koření všednosti… (Tereza Slavkovská) Tvorba je pro mě únik od reality, hledání pravdy a svoboda fantazie. (Kristina Povodová) Tvorba pro mě znamená proměňovat prázdná místa v ementálu v zaplněná. (Jiří Svoboda) Nářez. Vzniká něco nového… čas běží jinak … jsou to nové světy… (Barbora Nesvadbová)

Nemohu se s inscenací rozloučit. Louskám krédo paní Oxany a tiše závidím jejich svěřencům, že už nejsem jako oni. Dělat divadlo – i takové divadlo – má smysl a cenu!

Brno – Komín, 19. 10. 2014

Věnováno herci a pedagogu Miloši Kročilovi

DiFa JAMU, Studio Marta, Brno – Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Režie: Oxana Smilková. Dramaturgie: Oxana Smilková, Dagmar Haladová. Výprava, light design: Jevgenij Kulikov. Asistent režie: David Janošek. Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt. Výběr hudby: Oxana Smilková. Produkce: Klára Šťastná. Zvuk: Jan Škubal. Světla: Lukáš Paleček, Petr Kevin Kupka. Realizace kostýmů: Marta Kolocová, Veronika Jurdová. Rekvizity, stavba: Bohumil Jůza. Jevištní mistr a výroba dekorací: Jiří Pfeifer. Vedoucí stavby: Jaromír. Tajemnice studia: Janika Kolářová. Vedoucí studia Marta: Jan Kolegar. Hrají: Duše – Motýli/ Entechemie: Milada Vyhnálková, Ondřej Dvořák, Daniel Ondráček, Michaela Foitová, Juraj Háder, Barbora Nesvadbová, Tereza Slavkovská. Tvůrci – Salvador Dalí: David Janošek. Pablo Picasso: Jiří Svoboda. Fjodor Dostojevskij: Jiří Svoboda. Paul Eluard: Daniel Ondráček. Tonino Guerra: Juraj Háder. Múzy – Gala: Tereza Slavkovská. Amanda Lear: Milada Vyhnálková. Výtvory – postavy z Dostojevského románu Idiot – Kníže Myškin: Ondřej Dvořák. Parfen Rogožin: Daniel Ondráček. Nastasja Filippovna: Barbora Nesvadbová. Aglaja: Michaela Foitová. Lizaveta Prokofjevna: Petra Staňková. Marie: Milada Vyhnálková. Vesnické děti: Michaela Foitová, Petra Staňková, Juraj Háder. Postavy z příběhu Tonino Guerry Lidé a vlci – Lovci: Tereza: Michaela Foitová. Giovanni: Ondřej Dvořák. Vlk: Jiří Svoboda. Vlčice: Barbora Nesvadbová. Vlčátko: Daniel Ondráček. Fantaskní obrazy Salvadora Dalí – Slepice Rembrandta: Michaela Foitová. Sněhobílá slepice: Milada Vyhnálková. Černá slepice: Petra Staňková. Galský kohout: Juraj Háder. Španělský kohout: Ondřej Dvořák. Postavy ze vzpomínek Salvadora Dalí – Otec Salvadora Dalí: Ondřej Dvořák. Matka Salvadora Dalí: Petra Staňková. Fotograf: Juraj Háder. Novinářka: Petra Staňková. Premiéra: 12. 10. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 8. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 77)

1. DN

   

   Inscenace hostovala
   1. 7. 2015 na 8. Mezinárodním festivalu divadelních škol ITSelF ve Varšavě (prezentovala se v Novém divadle), kde v konkurenci 11 škol získala 2. cenu. Porota pracovala ve složení: Janusz Głowacki – předseda, Claudio de Maglio, Stanisław Moisiejew a Robert Więckiewicz.

   04.07.2015 (21.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ