Divadelní noviny > Rozhovor

Nela Boudová: Leni mi pohltila duši

Své životní i herecké zkušenosti dnes Nela Boudová uplatňuje především v Divadle v Řeznické, kde ztvárňuje dvě velké kontroverzní umělkyně, herečku Tallulah Bankhead a filmovou režisérku Leni Riefenstahl. Přiznává ovšem, že stejně jako tyto dramatické role má ráda komedie, ve kterých hraje v Komorním divadle Kalich nebo v Činoherním klubu. Nedávno zjistila, že by ji bavilo předávat zkušenosti studentům herectví.

Kdy jste dospěla k poznání, že byste chtěla učit?

Před několika týdny jsem připravovala syna kamarádky na přijímačky na DAMU. A právě tehdy jsem si uvědomila, že už o herecké profesi fakt něco vím a že bych byla schopná to předávat dál. Bavilo by mě to, i když bych si musela dávat pozor na svoji cholerickou povahu. Během naší „přípravky“ jsem však zjistila, že se dá spousta věcí říct bez rozčilování. Byl to tedy i můj velký osobní trénink. Pracovali jsme spolu na monolozích, ale nic jsem nepředehrávala. To je podle mého nejhorší věc, jakou mohou pedagogové i režiséři dělat. Jak vím z vlastní zkušenosti… Shodou okolností mi bylo před pár dny nabídnuto, abych učila na Státní konzervatoři dabing. Takže se těším na novou výzvu.

ODSTRAŇOVÁNÍ ZÁSEKŮ

Jaké jste měla pedagogy na konzervatoři?

Jiřího Valu, Jiřího Štěpničku a Josefa Vinkláře a nepředehrával nám ani jeden! (směje se) Nejvíc mě asi naučil Josef Vinklář, i když právě s ním jsem měla – po lidské stránce – nejproblematičtější vztah. Nesedli jsme si. Nechala jsem se tak vydeptat, že jsem napsala do všech mimopražských divadel, abych byla z Prahy co nejdál. Ozvala se mi Jana Kališová z Karlových Varů, kde jsem nastudovala své dvě první profesionální inscenace. A rozhodně nelituju – roky strávené na oblasti mi daly opravdu hodně.

Vzpomenete si na začátky v Karlových Varech?

Měla jsem tu čest se setkat ještě s Gustavem Opočenským, hereckým bardem. Byl to zážitek; měl neskutečné charisma. Do tehdejšího Divadla Vítězslava Nezvala jsem nastupovala se spolužákem Martinem Hruškou. Hráli jsme s panem Opočenským v inscenaci hry Henriho de Menthona Lokajové. Režírovala ji Jana Kališová, která se stala mou první profesionální režisérkou. Ze školy jsem si přinesla opravdu hodně záseků, takže se mnou měla asi hodně práce. Myslím, že dobrý pedagog by měl svého žáka umět pořádně uvolnit, aby nezkřečovatěl a věřil si. To jsou podle mého názoru dvě zásadní věci, na které se za mé éry na konzervatoři vůbec nebral ohled.

V čem spočívaly vámi zmiňované záseky?

Nejhorší je, když ve vás pedagogové vypěstují mindrák. Nechápu třeba, jak profesorka Makovičková mohla říci Iloně Svobodové: Vy si hrajete ty princezny v televizi, to na divadlo není. Mně zase pan Vinklář opakovaně sděloval: No, já nevím, co z vás bude. Když se na vás tak dívám, nejste ani naivka, ani to druhé. Fakt nevím, na co byste mohla být použitelná. Když tohle do mladého člověka lidé stále hustí, na sebevědomí mu to nepřidá. Ale hlavně, nikdo není pánbůh a nemůže vědět, kam se kdo vyvine. Já jsem zdaleka nebyla v našem ročníku nejtalentovanější a možná dneska hraju nejvíc. Aspoň na divadle určitě. Z toho plyne, že i negativní zkušenosti mohou mít pozitivní dopad na váš život… A to je fajn.

V Karlových Varech jste tedy jako host nazkoušela dvě role…

Ano. A řeknu vám, během těch necelých dvou let jsem si Karlovy Vary neskutečně zamilovala; dodnes se tam ráda vracím. Zpočátku jsme bydleli na herečáku, což byl zážitek sám o sobě. V době, kdy jsme dělali druhou inscenaci, hru Valentina Katajeva Manželství dokola čili Kvadratura kruhu, bylo divadlo zřejmě bohaté a platilo nám ubytování v hotelu Central. Ze zkoušení si pamatuji, jak mě Jana Kališová učila přecházet to velké jeviště, protože ze školy jsem byla zvyklá jen na malé jevišťátko. Byla velice trpělivá a laskavá. I proto jsem měla velkou radost, když jsme se po letech znovu setkaly v rámci Letních shakespearovských slavností při práci na Večeru tříkrálovém nebo v Hudebním divadle Karlín při komedii Včera tě zabiju! Ale zpět k tématu. Po dvou inscenacích jsem přesídlila, a to opět na dvě inscenace, do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Jaká panovala v Jihočeském divadle atmosféra?

Tehdy mě oslovila Kristina Taberyová, která už bohužel nerežíruje. Je to sestra Petra a Martina Štěpánkových, takže když Martin emigroval, měla velké problémy s režimem. Možná i proto zůstala v Budějovicích, kde měla klid a možnost se plně soustředit na práci. V její režii jsem nastudovala Natašu Rostovovou ve Vojně a míru. Ale na rozdíl od Varů jsem v Budějovicích už tak ráda nebyla. Cítila jsem, že herci mají svoji profesi tak nějak na druhé koleji, což jsem jako mladá a nadšená holka nechápala. Pro mě bylo jeviště nejvíc, dýchala bych pro něj. Jenže oni už chtěli být v pátek odpoledne na chalupě a mít svatý klid. V Budějovicích jsem ještě v režii Kristiny nastudovala Luciettu v Goldoniho Náměstíčku, kde jsem poznala pana Karla Rodena staršího. Šlo myslím o jeho poslední roli v Českých Budějovicích. Pamatuji si, že vždycky vstupoval do jiných dveří, než měl, z čehož vznikaly komické situace. Byl to ale nesmírně laskavý pán. Po této dvojí zkušenosti jsem přešla jako elév na Kladno. A s tímto angažmá se pojí jedna moje úžasná životní zkušenost.

HOSTOVÁNÍ V RUSKU

Zřejmě tušíte, jakou otázku nyní položím…

Ano, takže se do odpovědi pustím hned. (směje se) Z toho kladenského období si moc věcí nepamatuji, s jedinou neskutečnou výjimkou. Tehdy jsme na Kladně nazkoušeli v režii ruského režiséra Eduarda Livněva hru Viktora Merežka Malá noční hra. Hráli jsme v ní hlavní role s Jaroslavem Totěm, který se později stal ředitelem kladenského divadla. Šlo o zvláštní soudobou hru z Moskvy, která řešila docela zajímavá témata. A úplnou náhodou jsem dostala šanci zahrát si Olgu v Rusku.

Jak k tomu došlo?

Režisér Livněv tuto hru nastudoval 1 : 1 také v Sovětském svazu, jenže jim před turné po městečkách kolem Toljatti onemocněla herečka. Během týdne tuto nečekanou situaci potřebovali vyřešit, a tak se se mnou spojili, protože jsem inscenaci dobře znala. Na Kladno mi poslali text v ruštině a já se ho za týden musela naučit! Dodnes nechápu, jak jsem to zvládla. Odjela jsem do Moskvy, kde jsme měli několik zkoušek v pravoslavném kostele hned vedle Rudého náměstí. Herci ze souboru byli vůči mně zpočátku dost skeptičtí, ale pak jsme se skamarádili. Nedávno mě herečka Regina Temir-Bulat, která mi hrála matku, po letech vyhledala na Facebooku, což mi udělalo radost. Takže jsme spolu neustále ve spojení.

Vzpomínáte, jak vypadala představení na ruské oblasti?

Hráli jsme hlavně v obrovských sálech, podobně velkých, jako je pražský Palác kultury. Zrovna všude kvetly šeříky, takže jsem jich na děkovačce měla vždycky plnou náruč. Po každém představení diváci stáli a nadšeně tleskali, protože Rusové svoje herce milují. A možná jim přišlo fajn, že se Češka naučila ruskou roli. Samozřejmě jsem měla akcent, ale umožnila jsem odehrát představení, takže za mnou diváci chodili a děkovali. Víte, že jsem pak už asi nikdy nezažila větší úspěch? Musela jsem si pro něj dojet až do Ruska. (směje se)

K vašemu hostování došlo před sametovou revolucí, nebo po ní?

Bylo to tuším těsně před revolucí. Pamatuji si, že se tam nedalo sehnat vůbec nic k jídlu. Ale fakt nic! Herci si proto s sebou z Moskvy vezli zásoby jídla. Pobrali vysloveně všechno, co mohli, a dělili se se mnou. Byli na mě moc hodní. V Toljatti s námi bydleli na pokojích dokonce švábi, což tam prý bylo naprosto normální. Dodnes mám před sebou také obrazy žen, které chodily po ulicích se síťovkami a v nich měly slepice s dlouhými pařáty. Takhle se totiž prodávaly na trzích. Působilo to dost bizarně.

Konzervatoř jste absolvovala v roce 1988. Stihla jste si zahrát ještě v nějaké socialistické hře?

Na divadle ne, ale v seriálu Rodáci jsem byla ženou Broni Poloczka, která nakonec svedla hlavního hrdinu, kterého hrál Honza Šťastný. Docela mě dneska mrzí, že jsem to neodmítla. Jenže touha hrát byla silnější než já, i když jsem už v té době moc dobře věděla, že nedělám úplně správnou věc. Když se na to dívám s odstupem času, mám pocit, jako bych tenkrát zešílela. Šlo o jednu z mých vůbec prvních rolí. Zrovna nedávno jsem se byla podívat v Divadle v Řeznické na představení Sejdeme se pod vocasem. Během jeho sledování se mi některé věci z té doby vrátily. Padla tam jména Vasil Mohorita nebo Miroslav Müller, dnes téměř zapomenutí pohlaváři, kteří tehdy rozhodovali, co se bude hrát, kde a kdo to bude hrát. Šílené. Zpětně jsem si znovu uvědomila neskutečnou absurditu té doby.

Ve kterém angažmá vás zastihla revoluce?

Byla jsem ještě na Kladně. Během dvou tří dnů po 17. listopadu jsme začali chodit do továren, kde jsme diskutovali s dělníky o současné situaci. V prvních dnech nám lidé vůbec nevěřili, že se něco takového děje. Když jsme 20. listopadu nehráli, diváci se tvářili strašně uraženě a nadávali, nelíbilo se jim to. Ale víc než na dny kolem revoluce si pamatuji na to, co se dělo zhruba půl roku předtím – když jsme doma u jedné kostýmní výtvarnice podepsali petici za propuštění Václava Havla. Paradoxní bylo, že jsem v té době měla svého druhého tátu (Nelin biologický otec je Tunisan, který ji nevychovával – pozn. red.) v Moskvě jako zpravodaje Československé televize. Krátce na to mi volal: Z naší televize mi volal ředitel, ať si doma udělám pořádek. Tak ti to jen říkám a ptám se, jestli víš, co děláš. Ujistila jsem ho, že ano. Dál nic neřešil, řekl jen: Tak fajn. Možná už taky tušil, že je situace neudržitelná. Takže demonstrace z průběhu roku 1989 si vybavuji víc než samotný listopad.

V Divadle za branou II

Po sametové revoluci se mohly plně vrátit ke své práci i osobnosti, které si s komunistickým režimem dvakrát nerozuměly. Vzniklo tak Krejčovo Divadlo za branou II, kam jste přešla do angažmá…

Tohle období pro mě nebylo zrovna nejšťastnější. Hrála jsem na Kladně a někdo přišel s tím, že by Otomar Krejča chtěl, abych dělala konkurz do jeho inscenace Višňový sad. Dost jsem to tehdy prožívala, protože jsem toho o panu Krejčovi samozřejmě spoustu věděla, byl a je mezi divadelníky pojem, doslova ikona. Na svoji osobní zkušenost se zpětně dívám trochu jinak. Bylo to uhozený.

Proč?

Popíšu vám, jak to celé proběhlo, a udělejte si na to prosím názor sám. Na konkurz nás pozval dvacet holek, ze kterých vybral deset, posléze šest. Na první čtenou tedy zavolal nás šest mladých děvčat, ale v obsazení přečetl jenom tři. Takže zbylé holky přede všemi jen trapně stály a pak je poslal domů. Působilo to na mě velice nevhodně. Tohle se prostě nedělá. Nikdy později jsem se už u divadla s takovou situací a necitlivostí nesetkala. Odehrálo se to tehdy v Divadelním ústavu, kde Divadlo za branou II sídlilo. A když jsme s těmi kolegyněmi, z nichž jedna je dneska opravdu velmi úspěšná, šly domů po Příkopech, všechny tři cestou až na Můstek plakaly. Pro mladého člověka je něco takového hodně zraňující. Krejča podle mě musel být asi velký narcista, který si myslel, že každá hodina s ním strávená je dobrá. Jinak si neumím vysvětlit, proč to udělal. Zřejmě chtěl těm třem holkám umožnit, aby se ho – „velkého Otomara“ – ještě dotkly a mohly být v jeho přítomnosti. No, beru to jako velmi zajímavou zkušenost.

Jak probíhalo samotné zkoušení?

Nechtěla bych, aby to vyznělo zaujatě, ale působilo to na mě celé hrozně vychýleně. Bylo to dáno i tím, že jsme na zkoušení měli kolegy, z nichž někteří třeba dvacet let nehráli – a na některých to bylo sakra vidět. Navíc mi nedělalo moc dobře všudypřítomné božské uctívání Otomara. Na zkouškách měl neustále spoustu zapisovatelů, buď z Divadelního ústavu, nebo mladé režiséry, což mu samozřejmě dělalo dobře. Ano, některé věci, co říkal, byly k nezaplacení, ovšem byly vykoupeny hodinami a hodinami mnoha a mnoha zbytečných slov. Museli jsme se účastnit spousty teoretických schůzí o herectví. Podle mě musí být herectví hlavně živé. Krejča dokázal hercům udělit tolik připomínek, že pak byli v neustálé křeči, jak se mu snažili zavděčit a vyplnit vše podle jeho požadavků. A když jim pak dvě zkoušky před premiérou řekl: Uvolněte se a hrajte, už toho nikdo nebyl schopný, protože všichni jen naplňovali a naplňovali jeho vize. Samotná inscenace Višňového sadu nebyla myslím nijak zvlášť dobrá. Přesto jsem za tuhle zkušenost ráda, navíc jsme měli krásné zájezdy do Španělska, Portugalska, hráli jsme i v Moskvě v MCHATu, což byl zážitek sám o sobě. Ale Činoherní klub, kam jsem posléze přešla, mi byl mnohem bližší, stejně jako celá filozofie zkoušení a osobnost Ladislava Smočka, který stál na úplně opačném konci divadelního spektra než Otomar Krejča.

Krejča prý hodně dlouho zkoušel?

Nenormálně dlouho, snad pět měsíců. Jedna stránka se rozebírala třeba celý den. Jenže divadlo přece musí být živé a autentické. Herci by se měla nechat aspoň částečná svoboda, protože když mu ji nenecháte a on není tak silnou osobností, aby si ji uhájil, nemůže z toho vzniknout nic dobrého. Kult osobnosti nefunguje. Já však z Divadla za branou II paradoxně odešla v době, kdy jsem s Helenou Glancovou dělala Dialogy karmelitek, které jsme zkoušeli přes tři měsíce. Byl to, ne moc nadneseně řečeno, takový malý koncentrák. Starší kolegyně musely klečet ve druhém plánu. Jedné z nich kvůli tomu tahali vodu z kolena. Má milá Hana Pastejříková onemocněla a odešla od divadla úplně. To byla mimochodem jedna z nejlepších hereček, co jsem kdy viděla. Na záznamu z šedesátých let jsem viděla ukázky ze Tří sester, pak hrála spoustu krásných rolí na Kladně. Opravdu jsem k ní vzhlížela. Muselo to být neskutečně bolestivé, když herci z Divadla za branou I nemohli hrát po roce 1968 tam, kde by si představovali… Režisérky Heleny Glancové si velmi cením, sledovala jsem její tvorbu v dalších letech a spousta jejích věcí se mi líbila, jenže já prostě nemohu jít za hranici své osobní svobody. Potřebuji se během zkoušení cítit dobře. Dokážete si představit, jak byste asi přesvědčivě hrál, kdybyste vešel do pasáže, kde divadlo sídlí, a ihned by se vám stáhl žaludek? Tak jsem si jednoho dne řekla: Stačí! Dala jsem výpověď a vrátila se na Kladno. Dialogy karmelitek jsem sice dozkoušela, párkrát i hrála a zbyl mi program s mojí krásnou fotkou na přední straně. (směje se) Poslední představení jsem v Divadle za branou II hrála už jako členka Činoheráku. Nazkoušela jsem záskok za Mařenku Turkovou, která čekala miminko. Šlo o Krejčovu inscenaci hry Johanna Nepomuka Nestroye Provaz o jednom konci v hlavní roli s Janem Hartlem. V tu dobu už ale Divadlo za branou II končilo. Pamatuji si, že jsem dostala šaty s vlečkou až těsně před prvním představením, takže jsem na ně nebyla zvyklá. Přímo na jevišti jsem se tak do vlečky zamotala a upadla. A nebylo to vůbec vtipné, v sále nastalo hrobové ticho. Vlastně jde asi o můj nejhorší zážitek z jeviště vůbec. Byla to taková moje tečka za působením v Divadle za branou II. Přestože jsem k tomu divadlu měla spoustu výhrad, nemyslím si, že ho měli zavřít. Zároveň by však umělci měli umět jít s dobou, Krejča měl podle mě trochu víc vycítit tep nové doby a třeba pozvat dobré mladé režiséry.

DOMA V ČINOHERNÍM KLUBU

Po krátkém návratu na Kladno jste zamířila opět do Prahy…

Ano, na Kladně jsem pak už nazkoušela snad jen jednu věc a odešla jsem s Hankou Burešovou do Divadla Labyrint, kde vznikly hezké inscenace jako například Don Juan a Faust nebo Lazebník sevillský. Hrály se několik sezon. Pak přišla nabídka od Vladimíra Procházky z Činoherního klubu, kde byla mojí první rolí Ersilia Dreiová s mým oblíbeným Leošem Suchařípou v Pirandellově hře Nahé odívati. Zároveň šlo o moji první spolupráci s Ladislavem Smočkem. Vlastně jsem až na jednu jedinou výjimku dělala jenom s Ladislavem Smočkem, který mě, co se profese týče, naučil nejvíc. Je to osobnost, která k Činohernímu klubu neodmyslitelně patří, úžasný řemeslník. Líbí se mi jeho zvláštně bizarní pohled na svět. Mám ráda jeho Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Kosmické jaro, kde jsem měla možnost si zahrát. Ve Smočkově režii jsem naposledy zkoušela inscenaci Tanec bláznů, kde ale nakonec pouze zametám.

Jak se to stalo?

Původně jsem měla hrát roli manželky gubernátora Jelizavety, ale před začátkem zkoušení za mnou přišel Vladimír Procházka, že si s Láďou Smočkem řekli, že se na tu roli hodí víc Marika Procházková. A měli pravdu. Nebyla jsem zklamaná, i to se u divadla děje. V Činoheráku jsem si ovšem chtěla ještě jednou užít zkoušení, a tak jsem vzala zbylou roličku uklízečky. Zajdu si tam tedy jednou měsíčně uklidit. Jsem jen v první části, takže jdu o pauze domů nebo si popovídám s kolegy. Vnímám to jako příjemné společenské setkání. A zkoušení, tedy společné zamyšlení nad tím, co vlastně ta velká ruská duše je, stálo za to.

Jaké období Činoherního klubu pro vás bylo nejšťastnější?

Rozhodně když jsem byla zamilovaná do svého muže Jana Lekeše, který tam tehdy byl na náhradní vojenské službě a se kterým jsem si pořídila dvě děti. Bylo to hned na začátku, někdy kolem roku 1993. Odcházela jsem v roce 2009, zůstala jsem tam hezkých šestnáct let. V jednu dobu jsem pochopila, že se tam zkouší málo a že bych hrála jen pár dní v měsíci. Odešla jsem, taky kvůli dětem, na volnou nohu.

Jiný důvod k odchodu nebyl?

Přiznávám, že jsem si chtěla zkusit hrát i s někým jiným než s Ondrou Vetchým a panem Dulavou, s nimiž mě několik let neustále obsazovali. V Činoherním klubu jsem s nimi hrála skoro všechno, takže jsem změnu i v tomto směru pokládala za prospěšnou. Jenže co se nestalo. Přijala jsem nabídku na dvě komedie do Divadla Palace. A hádejte, koho tam pozvali na hostování?! Zkrátka, neutekla jsem jim. (směje se) Postupem času jsem ale po různých zkušenostech zjistila, že se mi s nimi vlastně hraje nejlíp. Člověk tu zkušenost prostě musí udělat.

Komedie jsou divácky vděčné. Jak je vnímají herci?

Komedie mám obecně ráda, smích lidí mě nabíjí. Kdybych ale hrála jenom v nich, možná by mi to vadilo. Proto jsem ráda, že mám vyvážený repertoár. Vždycky jsem se snažila vedle legrace dělat i něco úplně nekomerčního.

Co v tomto směru právě podnikáte?

Teď třeba jezdíme po republice s představením Krásná řeč, které je složeno z básní českých autorů. Můj syn Andrej hraje na violoncello, Sofie Filippi tancuje, já, básník Robert Neubert a Otmar Brancuzský, který převzal štafetu po Janu Kačerovi, recitujeme vybrané básně. Kolikrát si připadám jako obrozenec, který vozí poklady české řeči po republice, protože básně už dnes nejsou in.

ROLE V ŘEZNICKÉ

Vaší zatím poslední premiérou v Divadle v Řeznické byla hra Ve smyčce v inscenaci Jakuba Nvoty, kde ztvárňujete kontroverzní herečku Tallulah Bankhead. Znala jste ji?

Vůbec. Podívala jsem se proto na několik jejích filmů, výborná byla například v Záchranném člunu. Přečetla jsem si o ní spoustu věcí. Hodně mi v tomto směru pomohl kolega Filip Cíl, který v představení se mnou a Zdeňkem Velenem hraje. Umí totiž výborně anglicky, takže si o Tallulah našel snad všechny dostupné informace. Ležel v tom opravdu celé dny. Přijde mi tak pochopitelná! Byla to krásná rozervaná duše, kterou si zničila nejrůznějšími démony. Nevyrovnala se se svým dětstvím, umřela jí máma a byla dcerou senátora. Chodila do katolické školy a stala se herečkou. Nešlo o tak svobodné časy, jako jsou dneska. Musela bojovat proti věcem, co už jsou nyní považovány za skoro běžné. Nevyhýbala se ničemu. Stala se symbolem nezávislé skandální ženy. Pila. A v inscenaci také hodně koksuje. Pro mě bylo velkým oříškem, jak ztvárnit právě stav po požití koksu. Nechtěla jsem, aby to působilo přepáleně. Jenže můj nejlepší kamarád mi asi po desáté repríze řekl, že bych po tom koksu měla působit víc „naspídovaně“… Tak se snažím. Tahle role je složitá hlavně proto, že Tallulah přichází na scénu opilá a během představení se její stavy opilosti mění – pak vystřízliví, do toho koksuje, pak se zase opije. Baví mě, že je tato postava jiná, než zpočátku působí. Že to vlastně celé trošku hraje. Ve druhé půlce totiž odhalí bolestivé tóny člověka a divák se dozvídá, že umírá, a proto se na život dívá jinak… Neměla děti, pevný vztah. Ale byla to vynikající herečka. Jenže na Oscara ji ani nenominovali, protože jí měli všichni plné zuby. Každého urazila, s každým se hned pohádala, byla prostě nesnesitelná. Nakumulovala v sobě ty nejhorší věci, které mohou herečky mít. Přesto ji jako postavu samozřejmě miluju.

V obnovené premiéře v Řeznické ztvárňujete Leni Riefenstahl v inscenaci Leni, kterou před vámi nastudovala Vilma Cibulková. Jak se přebírá tak velká role?

Zpočátku jsem do toho nechtěla jít. Nechala jsem se ale ředitelkou Yvettou Srbovou přesvědčit, ať se na Leni Riefenstahl přece jen podívám trochu víc. A protože jsem od své šesté třídy žila několik let v Německu a umím dobře německy, zkoukla jsem několik dokumentů a pročetla si na internetu spoustu článků. Po probdělé noci u televize a počítače, kde jsem si dohledávala další a další informace, mi bylo jasné, že to chci zkusit. Záměrně jsem se ale nepodívala na záznam s Vilmou, snažila jsem se k Leni najít vlastní přístup.

Jaký jste si na ni utvořila názor?

Zkoušení téhle inscenace pro mě bylo dost náročné. Je daleko komplikovanější než Tallulah, která lidem sice také ubližovala, ale na jiné úrovni. Příběh Leni má navíc velké téma „umělec a doba“ a s tím spojenou otázku, kam nebo až k jaké hranici můžete jít, pokud chcete dělat svoji profesi a přitom si to obhájit před svým svědomím. Řeší se tam i řada dalších zajímavých témat. Když jsem roli zkoušela, docela mi Leni pohltila duši. Kdybych ji zkoušela déle, tak mě možná i sežere… Protože člověk se vlastně nechce zaobírat druhou světovou válkou a bolestmi podobného druhu. Dnes už sice dokážu v roli mluvit třeba o koncentračním táboře a zůstat relativně nad věcí, ale musela jsem k tomu dojít. Je těžké hrát o zlu, které tu bylo a osudově se dotklo spousty lidí, s vědomím, že ona tomu pomáhala. A když navíc máte tu postavu obhajovat, že jen dělala svoji práci… Proto je pak pro mě dobré odpočinout si u komedie.

Prošla jste u divadla mnoha různými zkušenostmi. Kdy jste si uvědomila, že byste v profesi herečky mohla být šťastná?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Herectví jsem chtěla dělat od malička. Tahle profese má spoustu úskalí, je hodně náročná na psychiku. Je to svět svým způsobem vyšinutý. Musíte si proto neustále udržovat duševní hygienu. Také svůj soukromý život tomu musíte uzpůsobit a muži často neustojí mít za partnerku herečku. V žádném případě však svého rozhodnutí nelituju. Naopak. Čím jsem starší, tím jsem v této profesi šťastnější. A moc dobře si uvědomuji, že tohle může říci málokdo…

Tragédka i kominda

Někdy v roce 1987 sedíme u kávy v mém tehdejším pražském bytě – já, Nela a její noblesní elegantní maminka. Nela je ještě na konzervatoři a má poprvé zkoušet velkou roli v profesionálním divadle. Maminka z toho má trochu obavy a láskyplně ji pomlouvá: Nela je živel, je zbrklá, roztěkaná, bývá i lenivá a nepořádná, dohlédněte na ni, prosím. Nela mlčí, má živé zářící oči a je pochopitelně trochu nejistá. Odjedeme do Karlových Varů a zkoušíme Menthonovy Lokaje. Pěkně pomalu… Tehdy bývalo na zkoušení nějak víc času. Hrajeme si, vymýšlíme etudy. Nela překypuje energií, je radostná, ale občas až nepochopitelně nejistá. Nějak ji na té konzervatoři vyplašili… Do všeho se nicméně pouští s odvahou a rychle se chytá. Žádné dlouhé řeči, bleskově startuje na afekt, má dobrou emocionální i pohybovou paměť. Jen ty její pražské otevřené vokály mi občas trhají uši. Když po čase natáčíme Lokaje pro rozhlas, dost ji s nimi trápím. Premiéra jí vyjde parádně. To bude jednou velká tragédka, nese se po šatnách divadla. Další roli – trhlou intelektuálku Toňu v Katajevově Kvadratuře kruhu – vystřihne přesně a s lehkostí. S neodolatelnou groteskní pohybovou, gestickou i mimickou stylizací. Rozená kominda, zní souborem po premiéře. Ta tragédka-kominda mi byla od začátku sympatická také tím, že nepěstovala takové to „umělecké žvanění“ u dvojky bílého. Její obzor nikdy nebyl úzce omezený na divadlo, film a televizi. Zajímala ji spousta věcí, vlastně celý svět. Nezapomenu, s jakým až pohoršeným údivem mi uštědřila přednášku o Nelsonu Mandelovi, když zjistila, že jsem tehdy jeho existenci ještě nezaznamenala. Vždycky se učila nové věci, objevovala nové kraje, nové lidi, nové podněty. Je neuvěřitelné, co všechno vedle rodiny a profese v životě už stihla. Nesnáší promarněný čas. Ten svůj má rozplánovaný na minuty. Když ji někdo zbytečně zdržuje, umí být i pěkně nepříjemná. Je pořád hodně emotivní, empatická, ale taky hodně věcná. Nepřemítá, jedná. Někdy pořád stejně zbrkle. Maminka měla pravdu. Nela je živel! Ale je z ní samostatná, sebevědomá, silná a svobodná bytost. A ty krásné zářící oči má pořád.

Jana Kališová

• Autor: Jiří Landa
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nela Boudová: Leni mi pohltila duši

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ