Wilde bez jazyka
S Wildem je to jako s Dostojevským nebo s Goethem. V každém trochu vzdělanějším člověku vyvolává samo jméno určité, i když vlastně trochu neurčité představy. Dostojevskij – aha, tak to bude třeskutě spirituální a depresivní až hysterické. Goethe – aha, tak to bude hlubokomyslné a vznešené až nudné. Wilde – aha, tak to bude dekadentní a vtipné až cynické. Tyto představy naplňuje inscenace Obraz Doriana Graye ve Švandově divadle vrchovatě. Tvůrci i dosavadní recenzenti zdůrazňují právě ty stránky, které stvrzují a stupňují ony určitě neurčité představy dekadentnosti, „wildovskosti“. Zarámování děje do zimní zahrady, tohoto výsostného „umělého světa“ (mimochodem, román skutečně začíná v zahradě, i když v „obyčejné“). Choreografické rozvíření divokých večírků. Kostýmové podtržení prázdného přepychu i pozdějšího „vypelichání“ všech postav kromě zázračně nestárnoucího Doriana. A konečně a ze všeho nejpůsobivěji, podbarvení hudbou Vladimíra Franze, jakýmsi záměrně rozladěným a rozteklým, hovnomedově se táhnoucím, vpravdě „dekadentním“ neobarokem.
Dorian Gray v podání Ondřeje Krause není v závěru děsivým cynikem FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Jenže s Wildem je to věru jako s Dostojevským nebo s Goethem. Jedna věc jsou ony obecné představy, druhá věc jsou konkrétní texty, třetí věc jsou jejich interpretace. Obraz Doriana Graye nebyl napsán jako hra. Obvykle se označuje jako román, i když autor sám původně mluvil o eseji. A vskutku, do velké míry je tento text lehce filosofující meditací o těžkých tématech, přizabalenou do rámcového příběhu. O to více však volá po interpretacích, které tuto filosofující rovinu berou v potaz nebo tak či onak rozvíjejí; což neznamená, že budou „více mluvit“. A že už těch interpretací Doriana Graye bylo, napříč žánry! Od opery Lowella Liebermanna přes film Davida Rosenbauma, v němž místo malíře Basila vystupuje malířka, kterou si lord Henry málem vezme za ženu, až třeba po přehořký šanson Petra Hapky a Petra Rady, v němž Hana Hegerová v roli holky z pouti vzpomíná, jak se nechala malířem svést za slib „dorianovského“ stárnoucího portrétu sebe samé.
Režisérka Martina Kinská si za svůj interpretační klíč zvolila esej Jana Kellera Dorian Gray – pionýr společnosti zážitků. Jan Keller byl v devadesátých letech znám jako ostře kritický levicový sociolog a ekolog, v poslední době je bohužel znám i jako jeden z těch intelektuálů, kteří se přidali k „zemanovskému“ čecháčkovsky xenofobnímu vidění světa. Mnohem méně je však znám jako interpret literárních děl od Flauberta a Zoly po Kafku a Borgese (knižní soubor vyšel roku 2015 pod názvem Odsouzeni k modernitě – co hledá sociologie a našla beletrie). Wildovo dílo je Kellerem vykládáno coby předzvěst dnešního stavu obecného neukotvení a těkání mezi individuálními, v podstatě sobeckými zážitky a požitky. Tomuto stavu, tomuto „dorianovství“ povýšenému (nebo poníženému?) na životní styl celých mladých generací pak podle Kellera vychází vstříc globální kapitalismus svým neustávajícím lákáním k dalšímu a dalšímu nakupování a spotřebovávání.
Nápad „vykládat Wilda Kellerem“ je jistě zajímavý. Jde však o to, co vzniklo na jevišti. Vznikla adaptace staré látky, protkaná aktualizacemi a anachronismy. Sporné přitom nejsou ani tak aktualizace v reáliích (Dorian Gray a jeho kumpáni si dělají na večírcích sebesnímky čili „selfíčka“, kterých pak používají k vydírání), jako aktualizace v jazyce. Jazyk klasika sklonku devatenáctého století se mísí s jazykem dnešního komerčního hédonismu, laciné dekadence v permanentní slevě. Je to tedy logicky jazyk laciný, jazyk plochý a primitivní. Toto míšení dvou řečí snad mělo působit jako další prvek kontrastu a neodekadentní provokace. Jenže působí úplně opačně. Když Wildovy postavy příliš dlouho vykřikují cosi o hledání zážitků, přestávají být wildovskými, tedy znepokojivými, mnohoznačnými, trochu z jiného světa přicházejícími. Stávají se čím dál víc jen ilustracemi oné teze o krizi konzumní společnosti. A tato teze jistě není neaktuální. Jen je zoufale banální. A banalita, souzeno s Wildem, je přece ten nejhorší hřích.
Nápad tak nakonec chytil inscenaci do pasti. Chytil hlavně herce. Když se na jevišti „jen“ pohybují a jinak pobývají, jsou jejich postavy wildovské – či aspoň dekadentní podle oněch určitě neurčitých představ (jen lordu Henrymu neměli navlékat tu trapnou hermafroditní polosukni…). Když ale mluví – jsou jen schematickými, přes všechnu barevnost kostýmů bledými reprodukcemi oněch figur, jež v původním textu působí tak živoucně, neodolatelně i děsivě. Dorian (v podání Ondřeje Krause) je na počátku jakžtakž tím čistým naivou – ale na konci rozhodně není děsivým cynikem. Řvaní a hysterie mu k tomu nepomohou. Lord Henry Luboše Veselého pak už od počátku není oslnivým intelektuálním svůdcem; a jen ta sukně za to nemůže. Uvěřitelnějšími jsou malíř Basil (Tomáš Petřík) a Henryho manželka (Marie Štípková), povýšená zde z románové epizodičky na poměrně výraznou postavu. Jenže ti jsou uvěřitelní, protože jejich úlohou je hrát cosi jako upřímný cit; tedy to, co vlastně wildovské a dekadentní není.
Na premiéře seděl vedle mě jeden starý divadelník. Jak představení pokračovalo, frflal víc a víc nahlas. Jednou na Doriana docela slyšitelně vykřikl: Proč tak řveš? Ke konci se mě pak – už zase tiše – ptal: A proč všichni zestárli a on ne? Z této otázky vyplynuly dvě věci. Za prvé, že děj původního Obrazu Doriana Graye není zase tak znám, jak si možná myslíme; a že ten, kdo předlohu nezná, se mohl v adaptaci snadno ztratit a pod návalem divých tanců a protikonzumních výkřiků vůbec nepochopit pointu. Třeba však tato adaptace o to víc povede diváky k tomu, aby si původní Wildův román otevřeli. Nádavkem si mohou pustit onen šanson, v němž Hana Hegerová pěje: Snad se malíř málo snažil, / obraz se mu nepodařil, nemění svou tvář. / Já však každou novou poutí, / stárnu víc a to mě rmoutí, / že byl malíř lhář.
Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye. Překlad Kateřina Hilská, scénář a režie Martina Kinská, dramaturgie Martin Sládeček, pohybová spolupráce Miřenka Čechová, scéna Lucie Labajová, kostýmy Jozef Hugo Čačko, hudba Vladimír Franz. Premiéra 10. února 2018.
Komentáře k článku: Wilde bez jazyka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
