Psychóza v nádražce
Nádražní hospoda na česko-saských hranicích. Teufelsberg, kopec z válečných trosek. Kam se jen podíváš, všude hory mrtvol, glosuje výčepní Havlík (nejen) situovanost nádražky. Půlka nádražky česká, půlka saská (stejně jako výčepní). Nebe. Nebo peklo. Čtyři postavy, pro které se zastavil čas. Bývalý rocker, který ladí svoji kytaru, zahrát na ni ale nedokáže. Bývalý nádražák sepisuje text, který chce přednést hostům, ti ale nikdy nepřijdou. Bývalý listonoš čistí loveckou pušku, ale střílet neumí. Bývalý myslivec Charlie jen sedí a kouká do prázdna. Nemluví. Občas se zvedne a odchází kamsi dozadu s oprátkou v ruce. Do této postapokalyptické atmosféry nás uvádí text jménem Anšlus Jaroslava Rudiše, který byl původně napsán německy pro Státní divadlo v Drážďanech. V Činoherním studiu text nastudoval Josefa Doležal, nedávný absolvent DAMU. Jedná se o jeho první režii pro ústecký Činoherák.
Čekání na hosty. Zleva: Jaroslav Achab Haidler, Jan Hušek, Lukáš Černoch, Matúš Bukovčan. Foto: Martin Špelda
Hospoda, kterou vidíme v ústecké inscenaci, působí spíše starosvětsky a trochu ošuntěle, než dystopicky. Mohla by znázorňovat jakoukoliv jinou nádražku: dřevěný bar nalevo, jukebox napravo, mezi nimi pečlivě rozestavěné stolečky s židličkami a cedulkami reservé, jež nutí výčepní a bývalý nádražák Havlík (Jaroslav Achab Haidler) ostatní respektovat. Každý z mužů sedí u svého stolu, který cedulkou vyřazený není. Poslední vlak tudy projel neznámo kdy, nádražka postrádá svoje funkční nádraží. A tak jsou čtyři muži odkázáni na sebe, každý sám u svého stolku. Každej, co se sem zatoulá, něco proved… , ujistí nás Havlík a my se postupně dozvídáme, čím jsou tihle ztroskotanci vinni.
Navzdory přiznáním k často až hrdelním zločinům zůstávají účinkující u civilního herectví, bez většího emočního zápalu. K patosu sklouzává občas pouze muzikant Sacher (Jan Hušek), který neustále oslovuje svoji nepřítomnou (nebo dokonce už mrtvou) milou, kterou sám opustil. Postavy tak spíše působí jako hrubé náčrty, než jako komplexní příklady lidského dna. Skrze obsahy replik se dozvídáme, že v nich pomalu propuká šílenství umocněné neutuchající samotou a absencí porozumění. Sacher slyší výstřely, Havlík slyší naklepávání masa od sousedů, kteří neexistují. Bývalý listonoš Ferenz (Lukáš Černoch) slyší zase z okolního lesa volání svého jména. Hlasy ho lákají ven, do lesa. U něj by se ale dalo uvažovat o tom, zda si psychózu nezpůsobil nadměrnou konzumací podezřelé alkoholické tekutiny zvané “lak na rakve”.
Ani tematizace oscilování mezi realitou a halucinacemi, jež se nabízí, není rozehrána více, než reprodukovaným rádoby hororovým hlasem opakujícím Ferenz, Ferenz, Ferenz… a tak nejsme ani jeho údajným nálezem v lese – jámy s paralelní hospodou plnou mrtvých – příliš znepokojeni. Napětí naopak udržuje suicidální Charlie (Matúš Bukovčan), který promluvy ostatních ztroskotanců doplňuje mlčenlivými výlety k dveřním trámům se smyčkou v ruce. Šouravým krokem, v bačkorách a pyžamu se vydává neustále stejnou cestou, a pokaždé je na poslední chvíli zastaven Ferenzem. Stejnou hru hrál Charlie se svým otcem, jeho se mu ale nakonec zastavit nepodařilo. V těchto chvílích vidíme u postav něco více, než apatii a lhostejnost – Ferenz své repliky vzpomínající na minulost často směřuje k neodpovídajícímu Charliemu ve snaze vyvolat v něm nějaký zájem.
První uvedení hry Jaroslava Rudiše proběhlo v červnu loňského roku v Staatschauspiel Dresden. Foto: Martin Špelda
Krom Charlieho a Ferenzových tahanic rámuje podivné bezčasí inscenace pokaždé stejný začátek epizod – každý z mužů sedí u svého stolu a dělá si to svoje. Neprojevují vůči sobě sympatie ani příliš pochopení. Čekají. Zkracují si čekání mluvením. Beckettovská práce s časem a jeho zaplňováním působí v inscenaci spíše ohraně než zajímavě, pokaždé když začíná nová stejně rámovaná epizoda, marně čekáme hlubší pohled do nitra postav či rozehrání jiných témat, které text nabízí. Například onu zmíněnou nejistotu ohledně toho, co je reálné, která bohužel zapadá jak v realistické scénografii, tak v civilním herectví. Stejně tak není věnována příliš velká pozornost tematizaci česko-německých vztahů, kterou sice párkrát Havlík vytáhne, nikdo ho ale neposlouchá a nepřítomní hosté už tuplem nebudou.
Za nejdotaženější by se dala považovat tematická linka sebevraždy, kterou se ostatně celá inscenace uzavírá. Charlie to nakonec nedá, i když by chtěl. Vystřihne ale mrazivý monolog, který na nás úzkostlivě chmurnou náladu přenese. Ferenz, Sacher i Havlík by to dát mohli. Ale jsou zaseklí na svých židlích v nádražce. Umřít prý může až ten, kdo něco dokázal, říká Havlík.
///
Činoherní studio v Ústí nad Labem – Jaroslav Rudiš: Anšlus. Režie Josef Doležal, dramaturgie a spolupráce na překladu Norbert Závodský, překlad Jaroslav Achab Haidler, výprava Martin Šimek, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 3. prosince 2021 (psáno z reprízy 5. prosince).
Komentáře k článku: Psychóza v nádražce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
