Pygmalion jako muzikál, leč bez muziky
Tématem Shawovy konverzační komedie Pygmalion (1912) je jazyk, jako nástroj sociální komunikace i determinace, to platí i po stu letech. Zrušit toto téma a vytunelovat daný žánr tak, jak to učinili na Vinohradech, vyvolává u diváka – a to i diváka otevřeného reinterpretacím – logicky očekávání, čím bude toto vše nahrazeno.
Jan Šťastný jako Profesor Higgins a Šárka Vaculíková jako divoká Květinářka Líza FOTO VIKTOR KRONBAUER
Pygmalion se dodnes na jevišti udržuje jako nejpopulárnější ze všech Shawových her, protože jeho téma je stále plné života. Jazyk jako téma nemůže nikdy zestárnout. Není snad naše zplanělá řeč, zneostřování, vyhasínání pojmenovávacích funkcí ve jménu posluhování politické korektnosti jedním z hlavních stesků dneška? Do toho se však Juraji Deákovi nechtělo, a tak se svým inscenačním týmem raději pokračoval ve své entertainersky bezzubé linii, jako by zapomněl, že tentokrát neinscenuje muzikál, ale činohru – lehrstück sršící shawovsky jiskřivým humorem a brilantním dialogem. Inscenační klíč, jejž si zvolil – uječená crazy –, ovšem dveře k Shawovi neodmyká, ale definitivně zamyká. Velký díl viny tu nesou i nevhodné zásahy do už tak silně modernizujícího překladu Jiřího Joska, což u hry jako Pygmalion může mít fatální následky.
Lze to do jisté míry pochopit: obavy, že by to herci neutáhli, nejsou, bohužel, nereálné. Shawova hbitost, plynulost, mnohovrstevnatost dialogu, skrytá ironie i štiplavé narážky – to vše je českému herci dneška takřka nedostupné. Zcela logicky, jestliže řeč zaujímá v jeho hierarchii hereckého umění až jedno z posledních míst, hned za break dance. Přesto se i z vinohradských herců dalo dostat po této stránce více.
Výkony Tomáše Töpfera (Pickering), Libuše Švormové (paní Higginsová) to jasně naznačují, přestože jejich charaktery byly nedostatečně rozvinuty, degradovány z aktérů na pouhé komentátory akce. Nemluvě o Janu Šťastném, jenž mohl mnohem lépe zúročit své řečové schopnosti – jeho Higgins je však prezentován pouze jako neomalený buran, sobecký a přehlíživý, avšak zcela bez fascinace svým koníčkem – fonetikou. Režie opomíjí, že to je podstatná součást nejen Higginsova charakteru. Že palatálně alveolární frikativy, tak pracně pilované po mnoho měsíců před zrcadlem, svíčkou či mikrofonem, jsou nejen humorným, divadelně velmi vděčným kořením. Ambivalencí, jež Higginse a Lízu spojuje i rozděluje, ale i materií a pointou celého příběhu, jež učiní z květinářky dámu.
Inscenátoři vyšli z originální verze, ale nevzali v úvahu, že sám Shaw převzal řadu změn, na něž připadl při tvorbě scénáře k filmu (1938), mimochodem oceněného Oscarem, i do divadelní verze. Za poslední autorizované znění tedy možno považovat ono z roku 1941, obsahující mj. i větu: Déšť dští v Španělsku…, o níž panuje všeobecný omyl, že se spolu s dalšími objevila až v broadwayském muzikálu roku 1956.
Šárka Vaculíková, jež na poslední chvíli zaskočila za Markétu Frösslovou, má dobré momenty, ale její Líza, antická Galathea modelovaná sochařem Pygmalionem ne dlátem, ale slovem, je charakterizována více pohybem než řečí. Pobíhá neustále živelně sem tam, šermuje zuřivě rukama, ještě jako holka z Lisson Grove, ale její proměna se nedaří, je z ní náhle umělá loutka, a když má hrát samu sebe, neví, co hrát. Těžko říci, čím okouzlí, ať už na plese, či Freddyho, zde koktavého dementa.
Chtěně otevřený závěr nemůže fungovat: Freddy jako budoucí partner je automaticky mimo hru. Nejvýraznějším výkonem je tak Doolittle Svatopluka Skopala, s jehož příchodem vše na scéně načas ožije, než opět upadne do laciného přehrávání.
Divadlo na Vinohradech – George Bernard Shaw: Pygmalion. Překlad Jiří Josek, režie Juraj Deák, dramaturgie Karel Tománek, scéna Ivo Žídek, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 22. dubna 2016.
Komentáře k článku: Pygmalion jako muzikál, leč bez muziky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
