Rozhněvaní blogeři spílají divadlu No. 7

Varyš píše Bernátkovi

Milej Martine,

měl jsem na mysli spíš to, že rozumím jakémusi muzeálně-reprezentativnímu poslání Národního divadla, přinejmenším toho v Praze (u dvou dalších městských divadel v Brně a Ostravě mi název Národní přijde lehce sporný – ale je zas pěkný, to je pravda). U pražského ND mě poněkud rozčiluje, že svou muzeálnost, která je v jistém základu logická, rozšiřuje a roztahuje. To opravdu musí mít čtyři soubory a čtyři budovy? Opravdu musí okupovat skvělou budovu Nové scény, místo aby se v ní dělo divadlo? Opravdu se na jevištích Stavovského a Národního divadla musí střídat opera s činohrou a baletem? Proč to nerozdělit? Vícesouborová divadla jsou věcí minulosti…

Bernátek píše Varyšovi

Čau Vojtěchu,

halekat „Dejte nám divadlo!“ na Národní třídě nemá smysl, to bychom si rovnou mohli stoupnout do fronty při ministerstvu kultury s cedulkami „Dejte nám prachy“ nebo „Dejte nám vládu“. V těchto (i dávných Burianových) halekačkách naopak vidím zakuklenou reakční tendenci a naivní taktiku neadekvátní reálné situaci.

Obskurní je také spíš tvé strefování se do „jakési“ a „v jistém základu logické“ (tak jaké teda?) muzeálnosti ND a navážet se do všeobecně (v obci kritické) známé „molochoidnosti“. Ani Piérre Boulez nemyslel doslova svou choutku vyhodit operní domy do povětří. Copak si vybavuješ experimentální tvorbu od času, kdy byl brněnským divadelníkům „dán“ CED? A vůbec, „moloch“ je modla, symbolické místo, které vždy zastoupí něco jiného: odstřelíš jedny „Vinohrady“ a hnedle ti vyraší jiné…

Celé znění dopisů najdete na internetových stránkách DN v rubrice blog DN:
Varyš píše Bernátkovi (No. 3)
Bernátek píše Varyšovi (No. 3)