Rozjívení Idioti
Kabarety jsou stálicí repertoáru Divadla v Dlouhé a jejich kvarteto věnované nejprve Richardu Weinerovi a posléze Vianu-Camimu, Prévertu-Bulisovi a Josefu Kainarovi patří mezi divácky nejúspěšnější tituly této scény. Pojem kabaret však musíme dát do uvozovek, spíš šlo o rafinovaně komponované inscenace využívající jen příhodné atrakce daného žánru. Zbrusu nová inscenace S úsměvem idiotů je tradiční kabaretní konvenci mnohem blíž: písnička, pohybové číslo, recitace textu, trochu konference, často nedopovězené, a tak pořád dokola. Však taky jeden z jeho strůjců, Miroslav Hanuš, varuje publikum před přehnaným očekáváním, a ty, co se nespokojí s tou „chudobou“, vyzývá k odchodu – pokladna vrátí vstupné…
Michaela Doležalová, Miroslav Hanuš a Veronika Lazorčáková v inscenaci S úsměvy idiotů FOTO MARTIN ŠPELDA
Při premiéře neodešel nikdo a troufám si tvrdit, že při reprízách to bude stejné – tak spontánní, jiskřivé a svobodné představení dnes v Praze hned tak neuvidíte.
Kostru Idiotů tvoří – jak už sám název napovídá – písně Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Tělo verše Jana Borny, které doplňují autentické nápisy na zdech, jak je u nás i za humny sesbírali básníci Zdeněk Troup a Miroslav Holub – a já si nemohu odpustit citovat aspoň jeden, který vzbudil největší ohlas (a jako jediný i potlesk): Lee Harvey Oswalde, kde jsi, když bychom tě tak potřebovali!
Je to trochu nesourodý materiál. Bornovy básně jsou z jiného světa než písňová poezie Jana Vodňanského, nemají její brilanci a originalitu, ale na druhé straně ani ony se nezříkají humoru a navíc vyzařují zvláštní tragikomickou něhu. A ty slogany, to je spíš kontrastní doplněk, posouvající představení do sféry nesmyslna a recese.
O to víc oceňuji režii Jana Borny a Miroslava Hanuše, která dokázala jednotlivé disparátní „vstupy“ spojit v organický celek a rozpohybovat ze své povahy statický text-appeal tak, že to je, jako kdybyste sledovali nějakou nablýskanou show. Ta „estrádní nablýskanost“, to je ovšem ironie – třeba zrovna ty dámy s králičíma ušima a ocásky jako bunnies z Playboye v písničce Jak mi dupou králíci, jíž finišuje první polovina, nebo ta olbřímí loutka děda jako z hororového filmu, animovaná při zpěvu songu Večerní požár.
A k tomu všemu připočtěte: hudebně všestranně disponovaný soubor, v němž každý – dobře – ovládá kdejaký hudební nástroj. Rozjívené pěvecké trio Doležalová, Lazorčáková, Veliká, jež písničkám V+S vtiskuje swingovou patinu z rodu Andrew Sisters. Groteskně starokabaretní zpěv Pavla Tesaře. A věcnou recitaci Jana Meduny, Tomáše Turka (a dalších), jimž víc než o perfektní projev jde o smysl Bornových básní.
K samotným písním Vodňanského a Skoumala jen to, co jistě víte i beze mě: vůbec nezestárly, s lehkostí se přehouply do jedenadvacátého století, jejich textová a hudební hodnota je stále ryzí. Komu jinému se tohle povedlo: Suchému se Šlitrem, The Beatles, Kurtu Weillovi… Komu ještě?
Divadlo v Dlouhé – Vodňanský, Skoumal, Borna: S úsměvy idiotů. Scénář Miroslav Hanuš, režie Jan Borna a Miroslav Hanuš, scénografie, kresby a ilustrace Jaroslav Milfajt, hudební nastudování Milan Potoček. Premiéra 19. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Rozjívení Idioti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
