Sladký život bez luxusu
V inscenacích tanečního souboru Dekkadancers zpočátku dominovaly humor a nadsázka, od nichž se pomalu upouštělo a od roku 2015, kdy skupina začala fungovat jako nezávislé taneční těleso nejen s tanečníky Baletu Národního divadla v Praze, se výrazně rozšířil i dramaturgický záběr. A tak po poslední premiéře Tramvaj do stanice Touha britského choreografa a režiséra Arthura Pity, jenž mimo jiné pracoval s Královským baletem v Londýně, Dekkadancers představili inscenaci se sociální tematikou.
Bezútěšná atmosféra od samého počátku houstne a na konci by se dala krájet FOTO JAKUB ČERVENKA
Mezi popelnicí a kontejnerem
Nová produkce La Dolce Vita v žádném případě neprezentuje radostný životní styl plný jednoduchého luxusu, který ono slovní spojení označuje a proti němuž se v roce 1960 kriticky vyhranil Federico Fellini ve stejnojmenném filmu. Naopak „sladký život“ v režijně-choreografickém pojetí Štěpána Pechara, výkonného a uměleckého šéfa Dekkadancers, odhaluje odvrácenou stranu lidské existence a předesílá téma bezdomovectví.
Jak se nám ukazuje, i lidé bez domova prožívají (ne)obyčejné každodenní momenty, ovšem na městské periferii, mezi popelnicí, kontejnerem a podezřele nakloněnou pouliční lampou, na hrací ploše ohraničené závěsy sešitými ze zbytků starých, zašlých opon. Bezútěšná atmosféra od samého počátku houstne a na konci by se dala krájet… Při příchodu do sálu Jatek78 se na scéně rozdává jídlo jedincům zakukleným do objemného šatstva, jeden z interpretů/bezdomovců dokonce leží na židlích v jedné z řad v hledišti. S prvními zvuky a tóny hudebního doprovodu se přidává ke svým kolegům a taneční show lidí bez domova, jak autoři představení prezentují, se rozjíždí.
Hutný hudebně zvukový doprovod obsahující klavírní a smyčcové pasáže i mluvené slovo v angličtině je pro Pechara, jenž má režijně-dramaturgickou oporu ve Štěpánu Benyovszkém, zásadní inspirací. Aranžmá Jana Šikla dráždí nejen sluch, ale útočí na všechny smysly. Prvotní chrchlání a dusivý kašel vyvolávají nepříjemné fyzické pocity, jež zachycují těla interpretů v silných záškubech. Jen samotný vzhled účinkujících působí odpudivě, když coby rozcuchaní a bledí bezdomovci v potrhaném šatstvu hledají své místo k přežití v nehostinných končinách. Mezi ně se nesměle vloudí dívka ve světlých kalhotách a bundě, nejprve je odmítána, přesto stále žadoní o pozornost a přijetí. Jedna ze členek bezdomoveckého gangu (Natalie Metodijeva) ji sice rychle líbá, nicméně nějakou dobu trvá, než si ji bizarní společenství pustí k tělu.
Na samém dně lidské existence
Patrik Čermák vystupuje z pánského tria, svléká mladou ženu z čistého oblečení, agresivně se jí zmocňuje a ona se jeho atakům nebrání. Nela Štarková je v této roli odsouzena vše pasivně přijímat, aniž by mělo její chování, smutek a rozpaky viditelnější odůvodnění. Odkud je a proč se snaží mezi bezdomovce dostat, se lze jen dohadovat. A stejně tak se nic zásadního nedozvídáme ani o příčinách bezdomovectví v případě ostatních protagonistů.
Všichni do jednoho jsou plní agrese, psychické nevyrovnanosti, krutosti, nemají slitování mezi sebou, natož se psem (hadrovým), kterého ukopají a poté snědí. Bezdomovci jsou tu vykresleni jako odpudivá monstra, nebudí soucit, ale spíše odpor. A o to, domnívám se, tvůrcům snad nešlo. Zvláště s přihlédnutím k jejich odvolání na terénní průzkum ve spolupráci s organizací Pragulic, která umožňuje procházky bezútěšnými místy s průvodci, bývalými bezdomovci, kterým se podařilo ulici opustit a najít střechu nad hlavou.
Opravdu chtěli autoři diváka dostat jen do role voyera, který si má vystačit s pohledem na zanedbanost, beznaděj, užívání drog, pití alkoholu, sexuální orgie a nedůstojnost bez sebemenší naděje? Zoufalé situace, do nichž je sextet aktérů během sedmdesáti minut vržen, neobhájí ani výborné taneční výkony či afektem nabitá choreografie, fyzicky i mentálně vyčerpávající, nadupaná adrenalinem, se všudypřítomnými vypjatými emocemi, které zlehka odeznívají až ve finále. Trojice tanečníků a tanečnic vysvlečených do spodního prádla a jejich spočinutí u kontejneru ovšem nestačí k porozumění tomu, co dožene lidské bytosti k tak nešťastnému způsobu existence, jehož jsme tu svědky a jenž je servírován jako (ne)radostný životní styl.
Životní ztroskotanci s sebou nesou příběh, často traumatický, ale od toho se autoři La Dolce Vita distancovali – alespoň tak jejich scénické ztvárnění vyznívá. Byť mu nechybí autentičnost, postrádá pochopení pozadí toho, co některé z nás připravuje o domov, soucit, něhu a lidskost…
Jistě je záslužné, že Dekkadancers téma bezdomovectví otevřeli a výtěžek z prodeje vstupenek rozdělují mezi Armádu spásy, Nový prostor a Pragulic. Nicméně palčivé sociální problémy se dají vykreslit v celé jejich šíři, čehož jsou na tuzemské scéně dokladem projekty Farmy v jeskyni, kupříkladu Commander poukazující na problematiku sociálních sítí na základě skutečné události a dvouletého soustavného výzkumu. Tým La Dolce Vita jako by přípravy i sondáž naopak podcenil, pročež se ztratil v emočně ploché mapě, do níž nakupil klišé pojící se s danou tematikou bez viditelné ambice dostat se bezdomovcům a divákům pod kůži.
Dekkadancers, Praha – La Dolce Vita. Námět, choreografie a režie Štěpán Pechar, dramaturgie a režie Štěpán Benyovszký, hudba Jan Šikl, scéna a kostýmy Pavel Knolle. Premiéra 9. dubna 2024, Jatka78.
Komentáře k článku: Sladký život bez luxusu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
