Tak co, jste konečně spokojeni?
Drama Každý má svou pravdu italského nobelisty Luigiho Pirandella je relativistickým textem, modelovou disputací i filozofickou tezí. Hledá se tu pravda na pozadí typického italského klevetění. Ale existuje něco jako absolutní pravda? A proč se ji postavy snaží tak urputně odhalit? Autor vyšel ze své povídky Paní Frolová a její zeť pan Ponza z roku 1917. V červnu téhož roku měla hra premiéru v Teatro Olympia, inscenoval ji režisér Virgilio Talli, reformátor italského divadla, který uváděl soudobé italské dramatiky, kromě Pirandella například Bontempelliho, Rossa Di San Secondo či D’Annunzia. Pirandello si díky tomuto textu jasněji uvědomil, kam by chtěl v tvorbě dále směřovat, a výsledek později nazval „novým divadlem“.
Kdo je vlastně blázen? Srocení temperamentních Italů se malicherně pídí po pravdě, zatímco se jim rozpadá střecha nad hlavou FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ
Režisér Mikoláš Tyc a dramaturg Zdeněk Janál si pro inscenaci v plzeňském Divadle J. K. Tyla vybrali překlad jednoho z nejuznávanějších českých překladatelů a komparatistů, profesora Vladimíra Mikeše. Lehce kuriózní je, že překlad byl objednán Národním divadlem v roce 1992 pro inscenaci Luboše Pistoria s Vlastou Chramostovou v hlavní roli, ale kvůli neshodám v tvůrčím týmu se na scéně neobjevil. Až v Plzni se tedy překlad dočkal premiéry, za účasti svého autora.
Tvůrci vsadili na italský kolorit. Úvodní scéna inscenace je jako vystřižená z tamní reality. Do klidného provinčního městečka přijíždí paní Frolová a její zeť pan Ponza s chotí, kteří údajně utekli před zemětřesením, a všichni přítomní obyvatelé chtějí bezpodmínečně vědět, kdo jsou zač, proč sem přišli a proč dcera paní Frolové (a žena pana Ponzy) nevychází ven z bytu. Pozorovat dění na scéně pro mě byla díky odžitým rokům v Itálii čirá slast. Hercům se povedlo přesně vystihnout charakteristické vlastnosti jižanského národa, nejen přehnaná gesta, ale především jejich typickou temperamentní povahu, kterou dodnes můžete kdekoli v Itálii pobaveně pozorovat opřeni o barový pult, vychutnávajíce si il caffè.
U pestré společnosti se postupně střídají jak tchyně, tak zeť, aby podali sérii protichůdných vysvětlení, která společnosti zamotají hlavu ještě více. Zejména paní Frolová se ve ztvárnění Jany Kubátové naprosto uvěřitelně promění z milé a neškodné postarší paní v sarkasticky pološílenou postavičku. Jedinou figurou, která má od dění odstup a podobně jako divák se baví malicherností hledačů pravdy, je Lamberto Laudisi. Ústy Jaroslava Matějky s přesnou dávkou nadhledu komentuje pachtění společnosti za pravdou.
Italské prostředí velmi přesně dokreslují i scénografické drobnosti, například bialetka na stole. První polovina inscenace se odehrává v ošuntělém bytě, druhá na blíže nespecifikovaném místě, které může být jak divadlem, tak parkem před domem (prvému napovídá opona, druhému plastové židle, na kterých se sedí). Takové řešení trochu mate, ale zároveň dobře odráží teatralitu momentu, kdy se pravda konečně vyjeví. A je to právě škodolibý glosátor Lamberto Laudisi, kdo svým společníkům na samém konci položí tu zásadní otázku, o které se celou dobu hraje: A tak jste se podívali, dámy a pánové, pravdě do očí! Jste spokojení? A vzápětí se jim vysměje, protože ví, že horkokrevné hledače pravdy pohání především povrchní touha po jednoznačné, primitivní odpovědi. Ale co když pravda zůstane až do konce dvojí? Tycova inscenace reflektuje především lidskou povrchnost, ale zároveň skrze ni exemplárně vyjevuje relativitu pravdy.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu. Překlad Vladimír Mikeš, režie Mikoláš Tyc, dramaturgie Zdeněk Janál, scéna Petr Vítek, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Jiří Hájek, světelný design Tomáš Příkrý. Premiéra 8. února 2020 (psáno z reprízy 12. února).
Komentáře k článku: Tak co, jste konečně spokojeni?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
